Samota. Četla jsem v jedné knížce, že každý člověk v hloubi duše ví, že sám, bez kooperace s dalšími lidmi, nepřežije. Proto jsme už dávno v pravěku vytvořili společnost - člověk si už tehdy uvědomil, že sám si svůj oheň ve dne v noci neuhlídá a toho mamuta si prostě neuloví, a začal se shlukovat do skupin s dalšími lidmi. Už tehdy započala dělba práce a nutnost spolehnout se na dovednosti ostatních, které nám samotným chybí. Náš mozek je takto odpradávna naprogramován a proto je pro nás samota tak nesnesitelná. Vyvolává v nás totiž naprosto zásadní strach, že sami nepřežijeme.
Dnes už naše existence ale není odkázaná na něco tak prostého, jako je jeskyně poskytující úkryt nebo sklizeň ovlivněná počasím. Jídlo si pohodlně nakoupíme v supermarketu a za byt pouze pošleme nájem. Své základní potřeby, nějaké to jídlo a střechu nad hlavou potřebné k přežití, zvládneme uspokojit i bez závislosti na ostatních. Stačí nám k tomu peněženka.
Jsem sama, tedy umřu?
Teoreticky tedy přežijeme, i když se spolehneme jen sami na sebe. Jenomže v té chvíli se ke slovu přihlásí SAMOTA. Ten pradávný strach nám hlásí, že potřebujeme kontakt s ostatními a bez toho to nejde. Jsme sociální bytosti. Bez kontaktu k dalším lidem to nezvládneme. Nebudeme ŠŤASTNÍ, nepřežijeme. Co tedy dělat, když nám mozek hlásí, že se máme bát, když se s náma rozejde partner, kamarádka na nás už měsíce nemá čas, musíme kvůli práci na půl roku odjet nebo třeba jen jdeme sami do kina, protože už máme lístek a náš doprovod onemocněl? Mozek na nás v tu chvíli křičí “Budeš už navždycky sama! TY TO NEZVLÁDNEŠ! Ty umřeš!” No hrůza.
Můj strach ze samoty se někdy umí ohlásit s takovou urputností, že mě to úplně zablokuje a začnu se chovat, jako by mi opravdu šlo o život. A přitom jde třeba jenom o to, že mi někdo řekl, že jsem se chovala jako blbá kráva. Dotkne se mě to natolik, že místo toho, abych se snažila pochopit, co tím ten člověk myslí, co jsem to udělala, že je tak rozčílený, nebo že ne já, ale on se chová jako idiot, bych ho v tu chvíli nejradši ukamenovala. Jelikož kameny u sebe většinou nemám, dělám to verbálně. A že dokážu házet pořádné šutráky.
Samota!
Nelíbí se mi, že se tak bojím. Myslím si totiž, že kromě pár výjimek, kdy mi opravdu jde o život, není strach na mojí straně, ale hraje PROTI MĚ. Když mě na horách začne honit rozběsněná kráva bránící svoje tele, JDE mi o život a útěk je rozhodně lepší řešení, než se tomu postavit čelem. Nemám totiž narozdíl od té krávy rohy, kterými bych jí mohla nahnat hrůzu, popřípadě je do ní při nárazu zapíchnout. Když na mě ale v konfliktu třeba někdo zvýší hlas, neznamená to, že umřu. Já se ale bojím úplně stejně, jako kdyby mě v tu chvíli honila ta kráva a já ni ještě mávala červeným šátkem!
Když mi odřekne doprovod do kina a já pak u filmu dostanu krizi a natlačím do sebe čtyři porce popcornu, protože jsem přece SAMA V KINĚ, což je hrůza!, taky u toho neumírám! Neskáčou na mě z plátna skřeti ani zlobři ani mě žádný gangster nemlátí baseballkou. Čeho se teda vlastně bojím, když mi nic nehrozí??
Můj mozek mě v tu chvíli BOMBARDUJE signály, že jsem v kině sama, že konflikt je nebezpečný a když něco řeknu špatně, partner mě opustí a budu sama, a sama to přece nemůžu zvládnout, sama nepřežiju. Jenomže MŮJ MOZEK SE MÝLÍ, protože mi žádné opravdové nebezpečí NEHROZÍ.
Rozhodla jsem se tedy, že si přeprogramuju mozek :) Vím, že mám hrůzu ze samoty. Bojím se jí ale neopodstatněně a nepřináší mi to nic dobrého. Vím, že se bojím třeba toho, jít sama na šest týdnů do hor a přejít u toho celé Pyreneje. Budu tam sama, budu se spoléhat jen sama na sebe. Chodit budu sama, jíst budu sama, spát budu sama. Bojím se, že URČITĚ na mě budou celé Pyreneje házet obrovské šutráky, trhat mi větrem stan a pršet mi litry vody do spacáku. No a právě proto tam jdu.
