Celá HRP za mě začala už včera večer. Po příchodu do kempu Aparra Surfcamp jsem po tmě našla svůj stan i postel podle fotek na Whatsappu, protože check-in už byl zavřený. Poté se stalo něco moc krásného - jeden pán se mě zeptal, jestli nemám hlad, a DAL MI JÍDLO! Prý toho navařili moc :)) Ve 23h v noci jsem tedy jedla čerstvou darovanou paellu s kuřetem, mušlema a chorrizem. Řekla jsem si, že kvůli takovým chvílím a takovým lidem stojí zato žít, a začala jsem se na ten trek těšit.
Vycházím
Vycházím od Atlantského oceánu a nadmořské výšky 0 m!
Vyšla jsem ráno (v 11h) po několika rozhovorech se sousedama. Jsem tu sice sama, ale furt se s někým vybavuju. Hendaye je hlučné, horké pohraniční městečko s dlouhou pláží a plné surfařů. Jak jsem jím ráno procházela, říkala jsem si, že bych místo těch 800 km mohla zůstat tady a učit se surfovat. Představa to byla pěkná, ale dala jsem oceánu sbohem a šla jsem odhodlaně dál.
Celý den bylo vedro a můj batoh je těžký jako kráva. Celou dobu vypadám, jak kdybych někde zmokla, je to ale JENOM POT. Pro tuto oblast je typická mlha, která kromě toho, že kazí výhledy, zvyšuje vlhkost vzduchu snad na sto procent, protože ze mě prostě celý den lije. Potí se mi i oči a vlasy mám mokré jak ze sprchy. Ke konci dne z té mlhy začalo trochu pršet, což jsem s radostí uvítala, protože to bylo tak osvěžující!
Po asfaltce jsem došla do vesnice Biriatou, do které bych se klidně hned nastěhovala. V zahradách jejich tradičních domů všude kvetou hortenzie a voní glycínie. Se zasněným povzdechem jdu dál, teď už většinou po pěšině. Začíná stoupání a já lezu nahoru. Když si po chvíli kontroluju mapu, zjišťuju, že jsem přešla odbočku! Debil. Vracet se k ní by znamenalo sestoupit celých 100m !!, což se mi teda nechce, takže se rozhodnu přidat si dalších 200m a ten kopec přelézt, místo obejít. Kdyby nebyla mlha, byl by tam určitě pěkný výhled na oceán. Dělám si selfíčko s domovem a mlhou. Musím si dávat pozor, abych nelezla na každý kopec, co mi přijde do cesty, je to totiž moje obvyklé chování. Takhle ale nikam NEDOJDU!
Když jsem se plazila do toho kopce, tak jak se mi rozproudilo tělo, rozjely se i emoce. Tento stav dobře znám a čekala jsem ho. I tak to bylo nepříjemné. Bylo mi smutno, někdo mi tady hrozně chyběl a říkala jsem si, co tady vlastně sama dělám a jaký to celé má smysl. Tohle se mi tu bude stávat pravidelně. Naštěstí ten kopec nebyl tak vysoký, takže to brzo přešlo a dolů už se mi šlo radostněji. Další důvod aspoň některé ty kopce obcházet.
Po dalším rozhovoru s jedním pánem, co mi řekl, že jsem odvážná, už celkem rychle pokračuju ke svému dnešnímu cíli, Col d’Ibardin, kde ale není žádné hezké místo na spaní. Jdu tedy dál a asi po dvou kilometrech si stavím stan na krásném plácku vedle lovecké chaty. Snad si mě v noci nezpletou se škodnou.
Hendaye – Usategieta / 19.9 km / +955 m / -700 m
