Vyšla jsem UŽ v 10:14, dneska ráno jsem byla strašně pomalá. V noci mi ke stanu přišel nějaký kopytník, kůň nebo kráva, funělo mi to za hlavou a vyděsila jsem se. Pak jsem nemohla usnout. Když jsem v 8h vstala, Ben u byl pryč i se stanem. Beztak si říkáte, jaktože mě to nevzbudilo. Když vás ve tři vzbudí kůň, máte pak v sedm hlubokou noc :)
Před startem jsem se rozhodla odlehčit si batoh, nebo by mě asi brzo zlomil napůl. Vyhodila jsem 1x kraťasy, 1x fixku, 1x misku, 1x hadérku na nádobí a 3x platničky na linoryt. Kraťasy už teď mám jenom jedny a trochu mi to nahání hrůzu, protože v nich jdu furt a jsou pořád propocené. Doufám, že se mi cestou ze samé únavy nerozpadnou!
Šla jsem dnes část cesty po GR11. To byla pohodička, ani jsem se cestou nemusela dívat na mapu, tak dobře je to značené. Až do té doby, kdy jsem ZASE prošvihla odbočku. Tentokrát to nebylo tak zlé, vracela jsem se jenom kilometr, naštěstí skoro po rovince.
Na mojí HRP chodí rozhodně málo lidí, protože jsem se prodírala pyrenejským primárním pralesem. Kapradiny až po ramena, vřes a prehistorický jalovec s extra dlouhými ostmi. Můžete si představit, jak teď asi vypadají moje nohy.
Dneska bylo slunečno, z čehož jsem měla strach. Na začátku to překvapivě docela šlo, až to pak najednou nešlo. Úplně jsem na sobě pozorovala, jak na mě padá SMUTEK A SAMOTA. Možná to bylo i těmi liduprázdnými baskickými vesnicemi, kterými jsem procházela. Jako by tam všechno vymřelo. Já jsem se mezitím pražila na asfaltce a bylo mi úzko. Připadala jsem si, jako bych byla jediný člověk na světě a nikdo mě neměl rád.
Musela jsem si jít sednou do kavárny v baskické vesnici Arizkun, cítila jsem se fakt hrozně. Přemýšlela jsem, jestli tam mám omdlít, usnout na stole nebo to rozdýchat. Povedla se mi naštěstí třetí varianta a mohla jsem si tak v klidu dobít mobil a dívat se se servírkama na olympiádu.
Z Arizkun jsem se zase musela prodrat ven džunglí. Výhoda je, že vás ty vysoké kapradiny natolik “obejmou”, že jste pak skoro ve stínu :) A za to stojí i do krve rozdrápané nohy od jalovců.
Pak už jsem jen hledala místo na spaní, kde není tolik hoven. Míst je tu spousty, ale taky je tu hodně zvířat. Spím dnes na nádherné plošince se stromem - JE TU STÍN !! a nádherným výhledem. Natočila jsem si stan tak, abych mohla přímo z něj pozorovat západ slunce.
Při obhlídce mého tábořiště jsem na plácku vedle napočítala pět mrtvých krav, tedy už jen jejich kostí a zeschlé kůže. Přemýšlím, jestli sem chodí umřít, když je tady tak hezky. Jako že aby to na konci měly pěkné. Je tady v okolí spoustu pradávných menhirů, dolmenů a kromlechů, tak možná ty krávy vědí, proč chodí právě sem. Doufám, že tady budu moct jen přenocovat. Ráno bych se ráda ještě jednou probudila a pozdravila nové slunce.
Kus za Lakaingo Lepoa - kus za Arizkun / 21 km / +934 m / -826 m
