Usla jsem v úplně klidné noci s hrozně moc hvězdama na nebi. Probudila jsem se do vichru, který mi lomcoval stanem, hvězdy tam byly pořád, jako by se jich to netýkalo. Postavila jsem stan tak, abych z něj měla hezký výhled :) Bohužel vítr moje intence moc nezajímají, stan přímo na pasu taky ne a fouká mi na něj ze strany tak silně, že se bojím, že to ta ultralehká plachta nevydrží.
Moje obcházení stanu budí Simona, co spí vedle, chvíli na to koukáme a spolu stan v noci přenášíme asi o 20 metrů dál do závětří (HAHA, to jsem si jen myslela) a natáčíme ho tak, aby větru kladl co nejmenší odpor. Kdybych v tu chvíli věděla, co bude následovat, PŘESTĚHOVALA BYCH SE ROVNOU AŽ DOLŮ DO ÚDOLÍ. To je ten problém s rozhodováním se - až později se ukáže, jestli to bylo rozhodnutí chytré, anebo NAPROSTO DEBILNÍ. A je někdy fakt těžké v tu chvíli odhadnout, která varianta to bude.
Od stěhování domu už jsem TU NOC NESPALA. Vítr sílil a sílil a navíc změnil směr, takže zas foukal z boku. Lomcovalo mi to střední tyčkou doleva doprava a stan mě pěkně vyfackoval. Asi za to, že jsem naivní a důvěřivá, namísto abych zapla mozek, sbalila se a odešla. Od půl čtvrté do šesti jsem tyčku v leže držela rukou nebo ve stanu seděla a stabilizovala ho tak vlastní váhou.
BYLA TO JEDNA Z NEJDĚSIVĚJŠÍCH NOCÍ MÉHO ŽIVOTA, která se neobešla bez ztrát. Uletěla mi podlaha, kterou jsem si ráno ale vyzvedla na věšáku - keři. Simonovi tak uletěl spacák a našel ho podobně. Na stanu je bohužel DÍRA, že tama prostrčím celou ruku. V noci to bylo praktické, mohla jsem tak aspoň držet zu tyčku :)) Teď už se mi to ale moc nelíbí.
Ještě za tmy jsem si v sedě držíc stan sbalila všechny věci, abych mohla se svítáním vyrazit. Kluci taky a asi o půl sedmé spolu vycházíme.
TĚLO MI NEFUNGUJE, chybí mu energie, kterou si v noci nedoplnilo. Po chvíli se od kluků odpojuju, vařím si snídani a hledám si na internetu ubytování ve vesnici, do které jsem se rozhodla sejít. Bude to takový zero půlden. Cestou potkávám francouzsko-švýcarský pár, kteří jsou mi hrozně sympatičtí. Líbí se mi, jak Thomas jde jenom ve slipech s červenýma náplastma v tříslech, protože tam má oděry, A JE MU JEDNO, JAK SE NA NĚJ OSTATNÍ DÍVAJÍ. Jdeme spolu až k rozcestí a hrozně pěkně si spolu povídáme, oni pak pokračujou dál a já scházím dolů po španělském CAMINO.
V Roncesvalles se jdu najíst. Jsem úplně VYČERPANÁ. Dávám si poutnické menu o třech chodech a sním ÚPLNĚ VŠECHNO. Bude mi z toho asi zle, ale je mi to jedno. Pak se jdu zaregistrovat do poutnické auberge, ve stínu opřená o strom čekám na svoji postel, ve 14h ulehám a dvě a půl hodiny spím. Vůbec mi nevadí, že se kolem baví a smějí další poutníci .. mám totální shut down.
Po spánku se budím jak Sněhurka po polibku, jdu si od soudedů vyptat jehlu a nic a opravuju stan. UŽ ZASE jsou taky lidi hrozně přátelští! Teď sedím v baru, piju kafe s mlíkem a kostkou ledu a kolu. Při placení si povídám s číšníkem a ptám se, jestli mají malinké pivo, a dostala jsem ho. Mě to tady OPRAVDU BAVÍ! Až to dopíšu, jdu zase spát. Zítra brzo ráno vyrážím zpátky na trail.
Col Nahala – Roncesvalles / 9.7 km / +332 m / -321 m
