Jde se mi skvěle, v žilách mi kolují těstoviny, řízek a hranolky a dávají mi přímo nadlidskou sílu. Želví tempo dneska dávám stranou a je ze mě antilopa.
Myšlenky o Caminu
V 6h ráno vstávám za zvuků křesťanských žalmů, které na ubytovně znějí z reproduktorů místo budíku. Potom se pozvolna rozsvítí světla, já skáču z postele a spolu s ostatními poutníky s radostí vítám nový den.
Myslím to vážně, bylo to opravdu příjemné probuzení. Jeden pán nám dokonce krásným hlasem zazpíval píseň, ať se nám dobře jde. Líbilo se mi to a podle toho, kolik jsem toho ten den ušla, jsem si odtud odnesla i kus kolektivního nadšení a naivní, ale hezkou představu, že všechno bude nakonec dobré a všichni poutníci jsou moji kamarádi. Začínám chápat, proč to tolik lidí chodí.
Jsem jediná, kdo si vaří vlastní snídani. Ostatní si dávají kávu a sendvič v plastovém obalu z automatu, nebo jdou snídat do baru. Jsem ráda za svou kulturu a že se nespokojím s automatem. I když to zabere víc času a taky nějaké to místo v batohu.
Nejsem si jistá, jestli jsem v té ubytovně úplně legálně, když Camino nejdu. Nikde o tom ale nebylo nic napsáno a já jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se radši na nic nevyptávala, chtěla jsem jen postel. Dostala jsem i průkazku, do které si poutník má sbírat razítka. Tu sice nepotřebuju, ale její nepromokavý obal se mi bude hodit. Snad za to nepůjdu do pekla, PROSÍM PROMIŇTE!
Celé Camino je krásně značené, jsou na něm i označené nouzové úkryty a posty na solární energii, odkud si poutník může zavolat o pomoc. Tímto způsobem se Camino zpřístupňuje velkému množství lidí, kteří by na takovou túru jinak nikdy nešli. Podobně jako elektrokola dělají z gaučových bábovek nadšené cyklisty. A to se mi moc líbí.
O síle těstovin, baskické mlze a charakteru HRP
Ráno opět odlehčuju batoh. Na ubytovně nechávám vlhčené ubrousky, krém na obličej, krém na svaly a knížku. Knížku skoro obrečím, ale je prostě těžká. Po návratu si ji koupím znovu, protože bych ji opravdu chtěla dočíst.
Vycházím v 7:22, mám dneska opravdu hodně energie a ujdu zatím nejdelší trasu. Po prvních slunečných hodinách se dostávám do mlhy, ve které zůstávám až do večera. Naviguju kontrolou GPS snad každých 10 minut, protože někdy NEVIDÍM VŮBEC NIC. Výhledy si člověk tedy může jen představit. Já si je představuju krásné :)
Začínám si na HRP pomalu zvykat a chápu, co znamená která trasa na mapě. Čárkovaná linka znamená, že tam nejspíš nebude žádná pěšina. Podezřele přímo vedoucí čárkovaná linka znamená, že půjdu přes nějakou louku nebo kopec, většinou kolmo na vrstevnice. Tedy že polezu rovno nahoru s nohama rozkročenýma, s patama dovnitř a špičkama ven jak himalájský horolezec. Stává se to tady OPRAVDU ČASTO.
Dále je typické, že pěšina sice existuje, ale je nakloněná a k tomu celá zarostlá, že ji člověk vůbec nevidí. Chodím pak jak lidská sekačka na trávu, která má místo nožů hůlky a holeně. Stává se to tady TAKY OPRAVDU ČASTO.
Protože mám dnes tolik síly z toho řízku, ujdu přes třicet kilometrů. Taky proto, že večer mají přijít bouřky a já se rozhodnu přelézt ještě jeden kopec do dalšího údolí, kde je refugio, namísto abych končila už ve čtyři. Do kempiště tak přicházím až před 20h. Spím nakonec ve stanu s myšlenkou, že ho po horském vichru otestuju i v horské bouřce. Natáčím ho po větru a kolíky buším šutrem co nejhlouběji do země. Uklidňuje mě plán, že v případě nouze a neúspěšného testu se přestěhuju do refugia.
Tohle kempiště je opravdu krásné. Hikeři tady můžou biwakovat zadarmo, je tu koupelna, elektřina a TEPLÁ SPRCHA !! Strávím v ní asi dvacet minut, najím se, střčím špunty do uší, poprosím přírodní živly, aby byly milosrdné, a usínám.
Roncesvalles - Refuge Aterbea / 32.2 km / +1636 m / -1580 m
