Ani si nekontroluju, v kolik vycházíme - je mi to totiž jedno. Vyjdeme všichni společně, po chvíli ale kluky nechám jít napřed.
Zajímavé mi přijde, že oba kluci jdou v sukních a já v kalhotech do deště. Že by se nám aspoň na horách dařilo nabourat ten patriarchát? :)
Dívám se co chvíli na telefon, jestli mám už signál. Chci se totiž podívat na předpověď počasí. Asi po půl hodině mi naskočí jedna čárka a stránka se mi konečně načte. Nemá dneska už vůbec pršet! Zaraduju se, než mi vzápětí dojde, že to je jedno, protože už stejně mrholí.
Je ale pravda, že velký déšť dneska už nepřichází. Zato ale fouká studený vítr a pěšiny jsou tak plné tekutého kluzkého bahna, že se po nich vůbec nedá jít. Jdu celý den po trsech trávy, které jsou nakloněné do všech směrů a hrozně nestabilní. Nebaví mě to.
Dobré je, že většina dnešní trasy vede po značené GR12, nemusím si tedy co pět minut kontrolovat mapu a jdu od značky ke značce. Víc než další značku v té mlze nevidím, takže je to jako hledání pokladu - posunuju se od jedné indície ke druhé.
Včera mi hrozně promrzly ruce, zahřály se mi až v noci po několika hodinách ve spacáku. Proto si dneska natahuju mé nove rukavice z ponožek, opravdové rukavice s sebou totiž vůbec nemám. Nové improvizované návleky na ruce ale svou roli plní skvěle - ruce mi nemrznou!
Dneska už O NIČEM NEPŘEMÝŠLÍM, jenom jdu. Chci co nejdřív dojít do refugia s restaurací. Mysl, emoce i tělo se soustředí na jeden jediný cíl - REFUGIO. Je tady tolik bahna a mlhy a větru a zimy, že JE MI ÚPLNĚ VŠECHNO JEDNO.
Konečně jsem tam. Mezitím co přicházím, vychází slunce. Aspoň si na něm uvnitř přes okno usuším věci. JE ČAS NA JÍDLO !!
Rifugio da Belagua
Dávám si kávu s mlékem a cukrem, talíř Belagua s praženou šunkou, hranolkama a hrozně dobrým salátem. Je v něm kromě salátu tolik dalších věcí - mrkev, kukuřice, cibule, okurek, rajče, vajíčko. MŇAM !! Chvíli přemýšlím, jestli si to celé nedám ještě jednou :)) ale rozhodnu se nakonec POUZE pro dezert - cheesecake :)
Chtěla jsem původně ještě pokračovat, venku je ale tak silný vítr a zima, navíc podléhám skupinovému tlaku, a tak jdu se zeptat, jestli mají volné místo. Dostávám poslední volnou postel.
Dostávám osobní prohlídku celým refugiem a pohledný Španěl s vousama se na mě hezky usmívá a ukazuje mi moji postel na dnešní noc. “This will be your bed”, říká. Přemýšlím, jestli se ho mám zeptat “And where is your bed?” Už zase myslím na tu velkou chlapskou ruku, která mě obejme. A kdo ví, možná bych k tomu od strážce chaty dostala ráno i snídani - poprosila bych ho o tu kávu a ty sendviče.
Bohužel se neodvážím se ho zeptat, kde spí, a zbytek večera toho lituju. Dávám si to od teď za úkol: komunikovat, co cítím, v tu chvíli, kdy to cítím, A NE AŽ ZA TŘI HODINY, DVA DNY NEBO NIKDY !! Dávám si slib, že to tady budu trénovat.
Refugio Belagua je ve Španělsku a MNĚ SE TADY LÍBÍ. Myslím, že po téhle túře budu mít Španěly moc ráda. Jsou veselí, srdeční, ochotní pomoct a rozumí humoru. Je pravda, že dost křičí, ale to nevadí, protože já už křičím taky. Jinak by mě totiž v tom kraválu VŮBEC NIKDO NESLYŠEL (přečtěte si to hodně nahlas).
Povídám si s Judith a Maxem z Německa, kteří jdou HRP opačným směrem od východu na západ, a potom se jdu NA DLOUHO SPRCHOVAT. Už zase teplá sprcha, budu z toho rozmazlená. Ve sprše si peru i oblečení a potom už zbytek večera sedím ve společenské místnosti spolu se všemi nocležníky a za zvuku vesele křičících Španělů píšu blog.
Ardane Gaïnekoa – Refugio Belagua / 11,9 km / +622 m / -508 m
