Vycházím v 8:15, což je můj nový rekord po noci ve stanu. Jsou tady lidi, co VYCHÁZÍ třeba v 5:30, aby se vyhnuli odpolednímu horku. Nechápu, jak to dělají, já mám v 5:30 hlubokou noc a nezbývá mi nic jiného, než si to odpolední horko vytrpět.
Krajina
Dneska vás myslím unudím kýčovitýma fotkama hor, jenomže je to tady dneska tak hrozně moc krásné !! Jsem obklopená přírodou, jdu po pěšině bez bahna a bez hoven a nevím, co bych si měla přát víc. Hned ráno se zastavuju a povídám si s jednou skupinou Francouzů, jsou už zase tak milí! Pán si dělá starosti, jestli to celé ujdu v jedněch botách. Říkám mu, že si náhradní pár s sebou nenesu a pán kroutí hlavou.
Refuge d’Arlet
V poledne přicházím do refugia a dávám si tady moji první omeletu. Na místní omelety mi tady všichni pějí ódy a mají pravdu. Každá chata má svou vlastní domácí verzi a já si jich určitě pár dám. Pro srovnání, že :))
Chtěla jsem tady chvíli zůstat a psát, ale zapovídám se s trail runnerem José z Baskicka a nenapíšu ani písmenko. Zato si hezky popovídáme a odcházím až ZA DVĚ HODINY :))
Povídám si se svým vnitřním dítětem
Kdo se aspoň trochu zajímá o psychologii, bude určitě znát koncept vnitřního dítěte, jak s ním pracovat, jak si ho usmířit, uzdravit, spojit se s ním a přivítat ho ve svém dospělém životě. Je tady dneska hrozně hezky, tak si říkám, že se tady bude i moje vnitřní dítě cítit bezpečně, takže se podvědomně vedeme za ruku a povídáme si. Jdeme spolu a já poslouchám, co mi chce všechno říct.
Ještě jsem tohle cvičení nikdy nezkoušela, dneska je na to ale ten správný den. Vnitřní dítě mi povídá o svých křivdách, které si prožilo, a o věcech, se kterými si nevědělo rady.
Mluvit o emocích a cítit se bezpečně
Říká, že se nikdy nenaučilo doma bezpečně a beze strachu komunikovat své emoce, protože mu to nebylo dovoleno. Nikoho to nezajímalo a negativní emoce vůbec nebyly akceptovány - strach, nejistota a hněv. S hněvem si vůbec nevědělo rady, protože hněvat se doma nikdy nesmělo. Proto neví, jak má vlastně poznat, že cítí hněv. Zakázaný hněv se potom smíchá do nepřehledného chumlu emocí, spolu třeba se strachem, nedůvěrou a frustrací, který je tak komplikovaný, že si s ním vnitřní dítě neví rady.
Nesmí o to doma nikomu říct, musí se tedy naučit se s tím vypořádat - regulovat se - samo, bez ostatních, v ústraní, v izolaci. VZDALUJE SE SVÝM PEČOVATELŮM, kteří ho NEPODPOŘÍ. Cítí SAMOTU A SMUTEK.
Smutek a jakási melancholie, které nerozumí, se stává hlavní emocí, kterou často cítí. Neví si s ní rady. Protože neví, jak se s tím v reálném světě vypořádat, utíká do světů jiných. Svých vlastních. Do příběhů z knížek, které čte, a z obrázků, které si kreslí. Stane se z něj smutné dítě, které se naučilo, že lidem se nesmí všechno říct, protože ho nevyslechnou a umlčí. Samo sebou může být jedině ve svém vlastním světě, kde se cítí bezpečně. V reálném světě - doma - se ale musí mít stále na pozoru. Doma se nesmí ukázat takové, jaké opravdu je.
Držím své vnitřní dítě pevně za ruku a říkám mu, že už se nemusí bát, že má moji PODPORU. Se mnou může být takové, jaké opravdu je, a může mi povědět o všech svých emocích. Neopustím ho a nepřestanu ho mít ráda s všechno se to teď naučíme SPOLU, V NAŠEM SPOLEČNÉM DOMA.
Přicházím k jedné skále s výhledem na všechny hory a údolí, postavím se tam a křičím. Z plných plic nahlas křičím na svět a na bolest mého vnitřního dítěte. Potom se rozbrečím. Vnitřní dítě ode mě ale neutíká a stále mě PEVNĚ DRŽÍ ZA RUKU.
Jdu dál až k jezeru
Původně jsem dneska chtěla dojít až do vesnice Candanchú, to bych se ale nesměla dvě hodiny vybavovat v chatě, že. Vylezu do kopce, hrozně pomalu, protože tam rostou maliny :)) a otvírá se mi výhled na jezero Ibon de Estanés. V tu chvíli je mi jasné, že dneska budu spát na hrozně krásném místě.
Jdu tam, udělám si piknik, ZAPLAVU SI NAHATÁ V JEZEŘE (objímá mě tam velká vodní ruka), umyju si vlasy a vyperu tričko. Postavím stan, natočím ho hezky po větru a spím.
Asi 5 km za Lescun - jezero Ibon de Estanés / 24.6 km / +1525 m / -1200 m
