Celý dnešní den se dá shrnout do jedné věty: jdu nejdřív hodně dolů, pak hodně nahoru, potom ještě víc dolů a nakonec úplně nejvíc nahoru.
Col de Peygeret
Přecházím přes první z vysokých horských průsmyků - Col de Peyreget, 2320m. Na průsmyk sotva lezu, nahoře ale nechávám batoh a lehká jako pírko si vyběhnu ještě 170m na první pořádný vrchol této túry - Pic Peyreget 2487m. Je to krásné, nemít na zádech ten batoh !! Dolů to sbíhám jako opravdový trail runner, a protože jsem na hranici Francie a Španelska, koluje ve mně energie ultra-trail runnerů jak Mathieu Blanchard, tak Kilian Jornet. Za pouhých 25 minut si vyzvedávám batoh a pokračuju stylem obtíženého himalájského Sherpy dolů do údolí.
Refuge de Pombie
Po chvíli přicházím k jezeru Lac de Pombie a Refuge de Pombie, což je NAPROSTO NEUVĚŘITELNÉ MÍSTO. Je tady plno lidí, kteří se opalujou, koupou v jezeře, stanujou, piknikujou a rybaří. A to na dvou tisících metrech !! Představuju si, jak by tohle místo fungovalo ve Švýcarsku: koupání ZAKÁZANÉ, rybaření JSTE NORMÁLNÍ, CO VÁS TO NAPADLO ?? stanování ZBLÁZNILI JSTE SE V NÁRODNÍM PARKU ?? a obsluha chaty VE STRESU A PROTIVNÁ. Promiň, milé Švýcarsko … ale kdo to zná, dá mi za pravdu. Jsem ráda, že jsou i místa, kde lidé ten život lidé berou trochu lehčeji.
Cestou dolů si povídám s jedním hezkým pánem, co je tady na prázdninách se svou malou dcerou. Má skoro dva metry, pěknou postavu a já si představuju, jak mě objímá jeho velká chlapská ruka. Na parkovišti se bohužel loučíme a začínám funět do 900m vysokého výstupu na Col d’Arrious, 2259m.
Jezero d’Arrious
Paří na mě slunce, já šlapu do kopce a zpívám si. Lituju, že u většiny písniček znám jen první sloku a refrén. Nedám ani celý Severní vítr je krutý a Les Champs-Élysées si zpívám asi pětkrát. Příště si s sebou beru slova písniček a budu se je cestou učit nazpaměť.
Mám pocit, že na ten průsmyk vylezu hned několikrát, protože pokaždé, když si myslím, že už jsem tam, objeví se přede mnou další kopec. Je to tady ale zase hrozně krásné a jsou tady všude svišti, co se vůbec nebojí.
Ovce a pyrenejský ovčácký pes
Na mém plánovaném tábořišti se pasou ovce a mají s sebou ty velké pyrenejské psy, nesmím se k nim tedy přiblížit víc, než co psi považují za DOSTATEČNOU VZDÁLENOST. Potkala jsem tady ovčáka, který mi vysvětlil, že se ovce před spaním přesouvají a u toho jí. Čekám tedy, až se ovce posunou k lepší trávě a pustí mě k mojí dnešní posteli. Je už docela pozdě a mně dochází trpělivost. Vybaluju tedy stan a pes se naštěstí tváří, že mu to nevadí.
Sousedi
Zrovna když se jdu koupat do jezera, přichází tři kluci ze Španělska, kteří tady budou se mnou spát. Bavíme se a kluci se hrozně naparujou. Mají s sebou prý experta na biwakování, který se velmi vyzná, byl totiž už i v Chamonix a v Zermattu.
No wow, myslím si. Já jsem v Chamonix byla taky, v lezecké cestě Voix Rebufat na Aiguille du Midi jsme se v cestě ztratili a já musela pořádně zařvat na mého partnera, ať laskavě přestane brečet a začne se soustředit na to, jak se odsud dostaneme. V Zermattu jsem si při sjezdu ze čtyřtisícovky zlomila dvě kosti v noze. Ale jo, s úžasem přikyvuju, že jsou kluci velcí borci.
Superwoman?
Pak jim povím, co tu dělám já, že jdu sama HRP, a borec to komentuje, že jsem superwoman. To mě naštve. Vím, že on to nemyslel zle, ale chápejte, je to PROSTĚ ŠPATNĚ. Když jde na HRP sám kluk, je to úplně NORMÁLNÍ, ale když si na to troufne SAMA HOLKA, JE Z NÍ HNED SUPERWOMAN ?? What the fuck ?? Holka přece nemusí být žádná superwoman, aby tenhle trail šla !! Už se s nimi nebavím a nechávám je, ať si dál grgají a prdí testosteron v čistě mužské společnosti. Sorry kluci.
Zaplavu si nahatá v jezeře, umyju se a celá se pak dlouho třepu. Voda sice není úplně ledová, ale venku je zima a já jsem unavená. Protože jsem toho dneska hodně ušla, vařím si za odměnu další z mých drahých sušených jídel, o hrnec se slaným bujónem si přitom hřeju ruce. Ve spacáku se konečně přestanu třepat a usínám už druhou noc s čepicí na hlavě. Spím asi za sekundu.
Jezero Lac Castérau - jezero Lac d’Arrious / 18.4 km / +1794 m / -1462 m
