Vycházím v 9:15. Bývá tady v noci skoro nula stupňů a dostat se ráno ze spacáku mě stojí moji celodenní porci odhodlání, pak už mi tedy žádné nezbývá :)) Po chvíli se zastavuju a musím se trochu protáhnout - po všech těch včerejších kilometrech mě pobolívá koleno a já doufám, že mi na to pomůže ta jediná medicína, kterou tady s sebou mám - POHYB!
Začínám pasáží Passage d’Orteig, která má být trochu složitá. Povídal mi o ní včera ten ovčák, že prý je tam deseticentimetrový chodníček a vedle sráz dva kilometry dolů. Měla jsem z něj pocit, že se snaží mi to rozmluvit.
“Je to nebezpečné?” ptám se ho. “Pro mě ne, ale já to tady znám a chodím tudy už od malička.” “Aha, tak já se tam půjdu podívat a když mi to přijde moc nebezpečné, tak to otočím, jo?” “Tak jo”, dostávám od něj povolení tamtudy jít.
Tak… sráz tam sice je, ale ten kluk zase tak přeháněl !! Chodníček má dobrého půl metru a je to celé zajištěné lany. Opět přemýšlím, jestli by to ten ovčák takto rozmlouval i klukovi, anebo to tak dělá jen s holkama.
Col du Palas a Port du Lavedan
Pokračuju stoupáním na Col du Palas, 2517 m. Terén tady začíná být typicky vysokohorský, což spočívá v tom, že pořád přelézám velké hromady hodně velkého kamení, anebo jdu přes svahy s kamením malým.
Col du Palas je docela jednoduchý, po něm ale pokračuju na Port du Lavedan, 2615 m, na který v mojí mapě vede jen nesmělá tečkovaná čárečka. Což znamená, že tam ŽÁDNÝ TRAIL NENÍ. Poprvé od začátku si hůlky připínám na batoh, k pohybu vpřed potřebuju totiž obě ruce. V poslední části si vybírám jednu ze dvou “rýn”, která mi přijde jednodušší, a po skále lezu na průsmyk. Nahoře se dívám přes hranu a je mi jasné, že jsem blbě - žádný průsmyk, ale skály a sráz jako kráva. Dívám se na pas, který je ode mě napravo - V TÉ DRUHÉ RÝNĚ! Slízám tedy zase dolů a přestává se mi to tady líbit. Na takové lezení s tímhle batohem tady nejsem připravená! Přesouvám se k druhé rýně, která vůbec není přátelská, je plná písku a stejně se to neobejde bez pár lezeckých pohybů.
Nahoře se dívám na druhou stranu - MORDOR !! Všude samé šutry a kusy starého sněhu. V duchu tento pas přejmenovávám na Port du Mordor, tedy BRÁNA DO MORDORU.
Mordorem scházím dolů. Dvakrát mi to uklouzne a odřu si jednou ruku a jednou nohu. Několikrát se tady ztratím, “cesta” je totiž “značená” jen panáčky z kamenů, a to tak co dvěstě metrů !! CESTA TEDY VŮBEC ZNAČENÁ NENÍ. Je to tady asi jako kdysi dávno na horách, když tudy lidé chodili poprvé. Je to zajímavý zážitek, protože tohle se vám v Alpách už nestane - všude jsou aspoň ti panáčci, popřípadě žluté nebo modré nasprejované puntíky.
Přemýšlím, co bych dělala, kdyby tady najednou přišla mlha, a necítím se při tom moc dobře. Asi bych si sedla za šutr, zabalila se do spacáku, stanu, bundy a záchranné deky a počkala, až mrak zase zmizí. Protože žádné jiné bezúrazové řešení si nedokážu představit a jsem moc ráda, že dneska v Mordoru svítí slunce.
Refuge de Larribet
S podobnými myšlenkami scházím dolů až k Refuge de Larribet, KDE JE BEZPEČNO! Ptám se paní, jestli si tu můžu nabít telefon, a ona se ptá, jestli tady budu spát. “Ne”, odpovídám. Váhá. “Jdu HRP”, říkám jí a můžu si nabít telefon i powerbanku a ještě mi zapíná jejich chatový internet, aby se mi podívala na počasí. Já totiž už snad třetí den jdu bez signálu. DĚKUJU !! Objednávám si velkou kávu a borůvkovou buchtu. MŇAM, ta buchta je celá nasáklá těmi borůvkami, je vlhká a strašně dobrá !!
Protože mnou ta horská pasáž trochu otřásla, dávám si pyrenejský malinový aperitiv NA UKLIDNĚNÍ a sedám si s ním na slunce do lehátka. Přijde si se mnou popovídat ta paní z chaty a mně začíná být zase dobře. Přicházejí stále další skupinky lidí, kteří tady dneska budou spát. Všichni jsou dobře naladění, usmívají se na mě a já už se taky zase usmívám.
Zvedám se, chci dneska ještě kousek ujít. Mávám na strážkyni chaty a ta se se mnou hlasitě, radostně loučí. MÁM JI RÁDA :)
Po dvou pyrenejských malinových aperitivech se mi jde hrozně dobře :)) Zastavuju se jen u malin a u borůvek a všechny denní hikery radostně předbíhám. PŘEŽILA JSEM MORDOR !! :)) Stan stavím dole u řeky, ve které se i umyju. Fakt bych si chtěla umýt vlasy, v té ledové vodě se mi do toho ale fakt nechce … tak třeba někdy zítra v jezeře!
Jezero Lac d’Arrious - Pla de Doumblas / 9.6 km / +564 m / -1292 m
