Olivier a Sandrine
Dneska se ani nesnažím brzo vstávat, budu se totiž velkou část dne flákat. Začínám snídaní, kterou jsem si luxusně objednala na ubytovně.
Podává se káva, čaj, pomerančový džus, opečená bageta, máslo a domácí marmelády, které dělal Olivier. Sedám si ke stolu a zasněně myslím na zbytek té včerejší borůvkové buchty, když v tom ke mně přichází Olivier a NESE MI TU BUCHTU !! Je nás tady přes třicet hostů a on tu bábovku donese mně! Chvíli se bojím, že se z toho dojetím rozbrečím, nakonec se na něj ale zvládnu usmát a on se chápavě usmívá zase na mě. Ten člověk má snad šestý smysl, telepatické schopnosti, anebo je na mě fakt hrozně smutný pohled.
Každopádně je Olivier DOBRÝ ČLOVĚK a já přemýšlím, jak se ho zeptat, jestli by mě nechtěl adoptovat, abych tady mohla zůstat navždy.
Po snídani odpovídám na vaše zprávy a zakresluju si do mapy trasu na další dny. Vypiju u toho snad litr kávy. Když se odpoledne začínám chystat k odchodu, Sandrine a Olivier si zrovna dávají kávu a koláč a nabízejí mi, ať si dám s nimi. Samozřejmě neodmítnu! Jahodová buchta se šlehačkou, já jsem z vší té dnešní kávy myslím dostala zástavu srdce a JSEM TEĎ V NEBI. Ani se moc neptají a rovnou mi přinesou další kus té jahodové buchty, k tomu další kávu s cukrem :)) Jak oni tak přesně vědí, jak já se cítím ?? MILUJU VÁS.
Vyfotíme se spolu, já jim strašně moc poděkuju a smutně odcházím. Chtěla jsem od nich postel a dali mi LÁSKU, RODINU A DOMOV.
Odcházím
Cestou na trail si v baru dám ještě půlku bagety se sušenou šunkou a ovčím sýrem. Do další vesnice totiž přijdu asi až za týden, jíst tedy můžu teď nebo nikdy :))
Stoupám
Z vesnice odcházím jak jinak než … stoupáním, během kterého se první dvě hodiny několikrát nervově hroutím. Mám k tomu několik důvodů:
- Mám batoh narvaný jídlem a je těžký jako těhotná kráva
- Odporně se potím do mého čerstvě v pračce vypraného, čistého, krásně voňavého oblečení
- Jsem strašně přejezená, je mi blbě a chce se mi zvracet, ale nesmím vyblinkat tu jahodovou buchtu
- Myslím na všechnu tu LÁSKU, kterou mi dali. Ničím jsem si ji zasloužila, nic jsem pro ni neudělala a stejně mně ji dali. Moc mě to dojímá.
Zastavuju se a brečím.
Dávám si pozor, ať u toho taky nezvracím.
Myslím na to, že ve svém životě nemám lásku. Chtěla bych ji od někoho dostat, a ješte víc bych ji chtěla někomu dát. Dala bych ji za nic a dala bych ji jenom proto, že jsme. Je mi z toho smutno. Krvácí mi srdce, vytéká z něj velká řeka plná smutku, jako z toho ledovce.
Bouřka
Na večer je hlášená bouřka a protože to na ni zatím moc nevypadá, rozhodnu se přejít přes jeden pas, Hourquette d’Alan, 2430 m.
To se mi sice podaří, bouřka nepřijde a bylo to tedy dobré rozhodnutí, nicméně mě to dost vystresuje. Slibuju si, že příště se na to vykašlu a prosedím radši v klidu půl dne v tom refugiu, kolem kterého jsem šla. Vím, že ten slib nejspíš nedodržím, a stresuju se dál.
Když už jsem na druhé straně v údolí řeky, zahřmí mi hlasitě přímo nad hlavou. Zrychlím a letím k pastýřské chatě, kterou jsem měla naplánovanou na nouzové přespání v té bouřce. Vlezu dovnitř a v tu chvíli venku začne pršet. Moje načasování mě někdy dost děsí :))
V chatě nás nakonec spí pět: Ema, Zefir (eh j’ai oublié… c’est juste?), Julie, Jean Sebastien a já. Povídáme si a je nám i v té škaredé chatě útulně. Náš rozhovor se mi moc líbí, všichni projevují zájem o ostatní, kdo jsou, kam jdou a jak se cítí. Jsme tady všichni SPOLU, a ne jen každý sám za sebe. UŽ JEN TAKOVÁ SETKÁNÍ S LIDMI CHCI ODTEĎ VE SVÉM ŽIVOTĚ ZAŽÍVAT, všechno ostatní neznamená NIC a dělá to na duši bolavé puchýře jak špatná bota.
Gavarnie – Cabane d’Estaubé / 12,4 km / +1101 m / -709 m
