Hospice Rioumajou
Hospice Rioumajou je takové lepší refugio. Strážce chaty je tam sám a není na mě moc milý. Ptám se ho, jestli se tu můžu najíst a osprchovat, protože po dnešku bych to opravdu uvítala. Večeře je možná jenom na rezervaci dopředu a sprcha by šla, ale až ráno a za pět euro. “Hm, tak jo, a aspoň něco k pití si tady dát můžu?” nevzdávám se. “Jo, to jde.” odpovídá. “Máte červené víno?” ptám se já. “Jo.” “Ok, tak já za chvilku zase přijdu.”
Jdu si postavit stan na rovince vedle refugia, nasypu si do pusy hrst ořechů a jdu na víno. Najím se až potom, TEĎ CHCI HLAVNĚ TO VÍNO !! Nevím, čím to je, ale červené nápoje mi tady nějak skoro zázračně dodávají energii. Asi jako hopsinková šťáva gumídkům nebo špenát Pepku námořníkovi :))
Osazenstvo chaty
Strážce chaty na mě nejdřív úplně zapomene, servíruje předobjednanou večeři u třech stolů a působí velmi vystresovaně. Je tady asi čtyřicetiletý pán s maminkou, jeden starší pár a dva stydliví španělští hikeři. Když se mě konečně přijde zeptat, jaké víno chci, rozesměju všechny mojí odpovědí: “Ani moc suché, ani moc sladké, jen něco dobrého uprostřed.” Směje se mi i strážce chaty a působí hned o moc sympatičtěji.
Piju víno a u toho píšu. Je mi dobře. Když si objednávám druhou skleničku, zvědavě mě pozoruje celé osazenstvo chaty a její strážce se mi už zase směje a ptá se, co tu dělám. “Jdu HRP.” Ha! Strážce si přisedá k mému stolu a nese si s sebou sklenku i pro sebe a novou láhev vína. Jeho počáteční nezájem naprosto zmizel a začínáme se bavit POD POZORNÝM DOHLEDEM A DOSLECHEM všech ostatních hostů.
Strážce se jmenuje Jonathan a omlouvá se mi, že na mě byl ze začátku tak nepříjemný. Prý je unavený a špatně mě odhadl. Aha. Ta druhá sklenka vína prý na omluvu bude na něj. Říkám na to ANO.
L’esprit montagnard
Najednou jde všechno rychle. Bavíme se o horách, já mu líčím, kudy jsem dneska šla. Dělá na něj dojem, že jsem našla odvahu jít sama HRP. “Já ale nejsem odvážná, já jsem tady proto, že se hrozně bojím !!” Chápavě přikyvuje. Říká mi, že bych na sebe měla být hrdá. Že prý je na světě hodně málo lidí, kteří si na něco takového troufnou a projdou to. Že to vyžaduje obrovskou mentální sílu, kterou já prý mám. Nevěřícně na něj spolu se zbytkem chaty hledím. Na takovou PODPORU NEJSEM ZVYKLÁ a vůbec nevím, co mám odpovědět.
“Chceš se jít osprchovat?” ptá se. “Říkal jsi, že to jde až ráno”, namítám. “To jsem ale ještě nevěděl, kdo si.” Nenamítám na to už nic, říkám ANO a jdu si pro věci do stanu. Chatové společnosti tím končí zábava a někteří pomalu odchází, určitě chtějí ráno brzy vstávat. Sprchuju se skoro teplou vodou a myju si vlasy. Je mi úžasně. DĚKUJI !!
Jdu zpátky za Jonem a pokračujeme v rozhovoru i v té lahvi vína. Jon je horolezec. Na hory vyleze a dolů pak letí padákem. Korsické GR20 ŠEL SÁM A V ZIMĚ !! a k lidem jako já má velký respekt. Cože ?? To jako proč ke mně ?? Už zase mám tu velkou mentální sílu. Nevím, co říct, odpověď mi trvá a asi jsem i zapomněla zavřít pusu, protože se mě ptá, jestli mám hlad. “Mám, ještě jsem nevečeřela.” “Cože ??” Vysvětluju mu, jak moc jsem dneska chtěla to víno, a on se mi už zase směje. Prý mi teda uvaří večeři a že na co mám chuť. “COŽE ??” Jo, je to totiž l’esprit montagnard. Duch horala. Já jdu přes hory a on to respektuje a chce mi tedy pomoct. S ještě stále otevřenou pusou říkám ANO i k večeři a je mi jedno, co budu jíst, hlavně ať je toho hodně. Jon se mi opět směje a jdeme spolu do kuchyně vařit.
Zbývající osazenstvo chaty odchází.
Dostanu pečené kachní stehno a obrovskou hromadu hranolků! Přeju si majonézu nebo kečup? Vždycky majonézu! Doléváme si víno. Sním to úplně všechno a Jon se mi už zase směje. Jde do kuchyně a vrací se se zmrzlinou. “To taky Duch horala?” ptám se. “Samozřejmě !!” :)) Ve chvíli, kdy po zmrzlině ještě dojím zbytek chleba, co mi zbyl v košíku, se mi Jon už fakt řehtá. Já se směju taky. Došlo nám víno. Jon se ptá, jestli bych si dala trochu Armagnacu. Odpovídám, že nevím, co to je. Armagnac je kořalka ze švestek a hroznů. A já už zase říkám ANO!
Jon přinese ještě zavřenou láhev Armagnacu a dvě skleničky. Při prvním loku se u toho dost šklebím, Jon tedy přinese ještě lžičku a cukr. Dělá se to tak, že se na lžičku nasype cukr, zalije se to Armagnacem a tak se to vypije. Takhle mi to chutná víc a sním tak dohromady asi tři cukry a k tomu VYPIJU TROCHU ARMAGNACU :)) Jon mi nabízí, že jestli chci, můžu tady spát. ON MI DÁ POSTEL !! Chápete to? On mě tady nechá spát v té krásné ubytovně !! Říkám na to ANO a děkuji Jonovi a v jeho zastoupení i Duchovi horala.
Když z lahve Armagnacu zbývá asi polovina, odcházíme oba spát do části chaty pro personál. Mám svůj vlastní pokoj s velkou postelí a střešním oknem s výhledem na hvězdy. Dám Jonovi na dobrou noc pusu na tvář. Byl na mě hrozně milý a já přemýšlím, jestli chci opravdu spát sama ve svém hezkém pokoji.
Chvíli tam oba nejistě stojíme, díváme se na sebe, jsme si blízko a potom odcházíme každý do svého pokoje. Byl to tak nádherný večer a teď jdeme spát. Přesvědčuju nejistě sama sebe a moje myšlenky nekontrolovaně víří v říši fantazie.
