HRP - Den 22

Dát lásku a nic za ni nechtít

28.8.2024

Ráno

Vstávám a mám žízeň, kromě toho se ale cítím hrozně hezky a svěží. Obdivuju svoje tělo, které toho zvládne tolik ujít, tolik sníst a ještě se vypořádat s alkoholem, který jsem do něj, chudáka, nalila. DĚKUJU TI, TĚLO, JSI SKVĚLÉ!

Projdu kolem Jonova pokoje, slyším, jak ve spánku oddechuje, nechal si přes noc napůl otevřené dveře. Asi nerad spí v zavřeném pokoji. Anebo to bylo pozvání, které jsem zaspala? :) Usmívám se a cítím se tak nějak podivně šťastně.

V části pro hosty najdu koupelnu a potkám tam toho pána, co je tady s maminkou. Se zvláštním úsměškem mi přeje dobré ráno. Hm.

Sbalím si spacák a dole v baru pozdravím ty dva nesmělé Španěly, co nerozhodně postávají před barem, jako by na něco čekali. Nic mi ale neřeknou a já si jdu ven sbalit nevyužitý stan, který mi přes noc krásně uschnul.

Při balení spatřím tu maminku toho pána, jak si to rozhodně rázuje přes trávník směrem ke mně, syn jí jde v patách a tváří se u toho, že by tu radši vůbec nebyl.

“Dobré ráno”, zdraví mě. “Dobrý den”, odpovídám. “Nevíte náhodou, kde je manažer chaty?” “Kdo?” nejdřív ji nechápu. “Jon, ten strážce chaty!” upřesňuje. “Aha, ten. No, vím. On ještě spí.” odpovídám jí trochu překvapeně. Vůbec nevím, jak to tady funguje, jestli tu mají třeba i snídani, či kdo z personálu ji chystá. V baru byla každopádně tma a všechno bylo zavřené. “A nemohla byste ho jít vzbudit? MY SE CHCEME NASNÍDAT!” vyjede na mě paní. Syn vypadá, že by nejradši strčil hlavu do písku a nezabránila by mu v tom ani ta koňská hovna, co tu všude kolem jsou. Já konečně chápu, o co tady jde. Chce se mi strašně smát, ale hladové mamince se stoickým klidem odpovím, že jo, půjdu ho vzbudit.

Maminka rázuje zpátky do baru, syn se zneviditelnil a já jdu budit strážce, aby se osazenstvo chaty mohlo najíst :))

“Ahoj zlato,” klepu na jeho otevřené dveře. “Hrozně nerada tě budím, ale čekají na tebe dole hosté.” Jon se podrážděně otočí v posteli. “Co? Kolik je hodin?” Dívá se na telefon. “MERDE !!”

Takže je to tak, že PAN MANAŽER ZASPAL. Kromě něj tu nikdo jiný není a on měl chystat celou snídani.

Jdu si sednout dolů do baru a v klidu si tam píšu. Za chvíli přichází Jon a vypadá, že jeho tělo včerejší párty rozhodně nezvládlo tak dobře jako to moje. Maminka dostává kávu a croissant a všichni ostatní by jí měli osobně poděkovat, jinak totiž mohli snídat klidně až v poledne.

Kávu dostanu i já, hosté snídají a nad míchanými vajíčky přemýšlejí, co se tady v noci asi všechno dělo. My s Jonem si jdeme sednout na lavičku před bar. Říká mi, že se na mě šel v noci podívat a že jsem hrozně roztomile spala zachumlaná ve spacáku. Jo takhle, usmívám se :) “Promiň, že jsem tvoji návštěvu zaspala.” omlouvám se. Usmívá se i Jon a myslím, že je nám oběma v tu chvíli moc dobře.

Odcházím odsud až v deset hodin, protože jsem si užívala dobré společnosti a psala vám články. Jon si ode mě odmítl vzít jakékoliv peníze, všechno jde totiž na účet Ducha horala. Tak jo, když si to Duch horala takhle přeje, nic už nenamítám.

Při loučení mě Jon obejme a já si od něj beru lásku. Dal mi jí tady za ten večer strašně moc, nejvíc mi jí ale dává teď, aniž by o tom vůbec věděl: objímá mě totiž jeho velká chlapská ruka.

Zpátky na trailu

Všechno, co jsem včera sešla dolů, jdu druhou stranou údolí zpátky nahoru. Po včerejšku mě bolí nohy a šahám si na lýtkové svaly. Jsou tvrdé jak beton a já si je trochu masíruju. Pokud se mi tady stane nějaké zranění, bude to myslím prasklý lýtkový sval nejdřív na levé, a pak hned na pravé noze. Snažím se jít tak, abych jim trochu odlehčila. Aktivně tedy co nejvíc používám ty velké boční hýžďové svaly, které v sobě mají tolik síly, že jdou, i když už všechny ostatní nemůžou.

Dát lásku

Jinak se mi ale jde hrozně dobře a celou dobu se u toho usmívám. Cítím se skvěle a ZAČÍNÁ SE MI TADY STRAŠNĚ MOC LÍBIT.

Přemýšlím, jak někteří lidé dávají lásku, aniž by za ni něco chtěli zpět. Jiní ji dají pouze tehdy, když ví, že za ni něco dostanou. Přemýšlím, že není lehké vždycky patřit k té první skupině. Je to ale o tolik hezčí, než být v té druhé!

Na trailu poprvé spatřím kámen ve tvaru srdce. Normálně jich vždycky vidím všude plno, tentokrát tady ale až do teď žádné nebyly. Přestala jsem na ně totiž věřit. Dávám si srdce do batohu a vím, že mi trail právě dal lásku, a nic za ni nechce zpět. Říkám trailu ANO.

Říkat ano

Uvažuju, že jsem včera řekla ANO na strašně moc věcí. V běžném životě ale na hodně věcí říkám NE. Odůvodňuji si to obvykle tím, že vím, co nechci. Teď mi to ale připadá hrozně uzavřeně. Navíc… Jak si můžu být vždycky tak jistá? A co když to nechci, ale potřebuju?

Rozhoduju se, že to je další věc, kterou musím změnit. Říkat méně NE a více ANO. Nechat se překvapit a věřit, tak jako tady věřím trailu, že mi dá právě to, co potřebuju.

Někdy totiž všechno, co musíme udělat, je promluvit si se strachem, přestat se ho bát a říct ANO.

GR11

Přecházím přes Puerto de Urdiceto, 2403 m z Francie do Španělska a za chvíli se napojuju na GR11. GRkáři na tuto křižovatku chodí zdola, já tam přijdu shora. To je zásadní rozdíl mezi GR10/11 a HRP. GR má taky širokou, pohodlnou pěšinu s příjemným sklonem, zatímco HRP má spíš skoro neschůdné schody z velkých šutrů a trsů trav. GR má mosty přes řeky, zatímco na HRP se brodí zásadně skákáním z jednoho kamene na další.

Já si na GR vždycky hrozně odpočinu, hodně toho ujdu a začnu se nudit :)) Dneska si to ale po včerejšku dlouho užívám, je to tady navíc zase úplně nádherné. Až ke konci dne mi ta štěrková cesta začne připadat monotónní a začnu se těšit zpátky do břidlicového pekla :))

Cestou si kromě hezkých výhledů vyfotím i dvě zajímavosti: železitý pramen, vyvěrající ze země přímo z pod mojí boty, a největší kravské lejno celých Pyrenejí.

Počasí

V baru kempu El Forcallo, kam odpoledne scházím, si dám čokoládový koláč na doplnění energie a pokračuju v cestě. V refugiu De Viados se pak ještě ptám na počasí, strážkyně chaty mi ho vyfotí z obrazovky počítače. Od zítřka jsou tady skoro na každý den hlášené bouřky, A TO NA CELÝ TÝDEN!