Budím se a venku je světlo. A není. A je. A není. Někdo mi přímo nad hlavou bliká na stan fakt silnou baterkou ?? NE. JSOU TO BLESKY, KTERÉ UŽ VŮBEC NEJSOU DALEKO !!
Uprostřed noci začíná párty roku se stroboskopem, disko koulí a hlubokými basy, aneb slavná pyrenejská bouřka, aneb největší bouřka, jakou jsem kdy viděla, A JÁ V NÍ LEŽÍM VE STANU V HORÁCH NA DVA TISÍCE ČTYŘI STA METRECH !! TO SI ZE MĚ SNAD DĚLÁTE PRDEL !!
Blýská se úplně ze všech stran a pokaždé se tu tak rozsvítí, jako by na mě někdo namířil to silné světlo, co mají v nemocnici na operačním sále. Odevšad burácí šílené hromy a šílím i já. Napadá mě, že tady určitě zrovna přistávají mimozemšťani, a doufám, že si můj jasně žlutý stan nevyloží jako naváděcí světlo !! Tedy ne že přesně tady ano, ale PŘESNĚ TADY NEPŘISTÁVEJTE !!
Uvažuju o svých možnostech a bohužel rychle dospěju k závěru, že jich moc nemám :)) Jít zpátky k refugiu mi nepřijde jako dobrý nápad, lezlo se tam navíc i přes skálu a tuhle variantu zavrhuju. Jít dál na ten vysoký pas mě ani nenapadne, za což mi můj instinkt přežití hlasitě děkuje. Zůstávám tedy ležet ve stanu a odevzdávám se do rukou živlů.
Ležím ve spacáku a myslím na svoje trekové hůlky, které mám strčené na boku pod stanem. Přemýšlím, že bych je měla jít odhodit kus od stanu. Je to ta nejkovovější věc, co tady mám, a jestli do něčeho udeří blesk, tak ROZHODNĚ DO TĚCH HŮLEK. Nechce se mi ale do toho vichru a lijáku a HŮLKY NECHÁM TAM, KDE JSOU!
Bouřka trvá ČTYŘI HODINY !!, během kterých se ani na chvíli nepřestane blýskat, hřmít a pršet. Jsem ráda, že jsem stan v Baskicku otestovala ve vichru z hor, vím tedy, že tento vítr není tak silný a stan ho nejspíš vydrží. Dneska v noci budu testovat spíš voděodolnost :))
Až do konce spektáklu jsem vzhůru, potom ale konečně usínám a budím se znovu až ráno. Lezu ze stanu a s Graemem se na sebe zkoumavě díváme. PŘEŽILI JSME PYRENEJSKOU BOUŘI ROKU !! Objímáme se a myslím, že jsme u toho oba dost rádi, že nás nerozmáčkli ti mimozemšťani :))
První a druhý pas
Ráno už neprší, Graeme sedí u stanu a medituje na uklidnění :), já vycházím a jdu na první pas Col des Gourgs Blancs, 2876 m. Všechny kameny už díky větru uschly a pas není složitý. Je tam už zase krásně!
Cítím, že je to dobré místo na to, abych tady něco odevzdala. Povídám hoře, co jsem si před pár dny slíbila. Rozpoznávat své pocity a rychle na ně reagovat. Ne až za dva dny a NE ZA PŮL ROKU !! Neignorovat strach, ale poslouchat ho a povídat si s ním. Neignorovat sama sebe a NEŘÍKAT SI POŘÁD JEN, ŽE TO VYDRŽÍM. Rychle se regulovat, abych mohla být pořád tady a teď a CÍTILA SE V BEZPEČÍ.
Řvu to na všechny hory okolo, které mi odpovídají tak silným echem, že se ho leknu. Na stvrzení slibu kladu místnímu kameňákovi na hlavu další kámen.
Přes velké boulderové pole přecházím i přes druhý pas Col du Pluviomètre, 2860 m, v dálce za mnou odsud spatřím Graema a proti mě potkávám první holku, která jde taky sama HRP! Přes nekončící velké šutry pomalu pokračuju až k refugiu Du Portillon.
Už zase se musím rozhodnout
U refugia na terase sedí tři Němci a ptají se mě, jak jsem přežila bouřku. Povídám jim to a oni se chytají za hlavu. Oni sice taky spali venku, v noci se ale v tom lijáku sbalili a přestěhovali do refugia. Dneska tady celý den sedí a nikam nejdou, kvůli další hrozící bouřce. Vzhledem k předpovědi počasí se obávám, že tady budou opravdu dlouho.
Já bych dneska chtěla přejít ještě poslední z trojice pasů, jsem ale po celonoční párty unavená, dávám si tady tedy jídlo, potřebuju energii! Žádné buchty tu bohužel nemají, dávám tedy ještě jednu šanci omeletě. K tomu kávu a protože mi to není dost, završím to horkou čokoládou. Dvě vajíčka, mlíko a velká fyzická námaha, no, myslím, že toho budu později dost litovat :)
Přichází Graeme a řešíme, zda jít přes poslední pas, nebo zůstat tady. UŽ ZASE SE MUSÍM ROZHODNOUT !! Kontroluju oblohu a rozhoduju se, že jdu. Na pas jsou to odsud jen dvě hodiny, když se nebe začne vztekat, vrátím se. “Ok, strachu?” ptám se. “Jo, je to dobré, jdeme.” odpovídá :) K pokračování mám navíc velkou motivaci - po pasu mě totiž čeká už jen sestup dolů a potom zero day v Benasque !!
Graeme hodně váhá, nakonec ale odcházíme spolu. A bylo to dobré rozhodnutí, protože bouřka nepřišla !! Přecházíme spolu i poslední pas, Col Inférieur de Litérole, 2980 m NEJVYŠŠÍ PAS NA CELÉ HRP !!
Jdeme filmem
Na druhé straně je naprosto neuvěřitelná krajina s krásnými béžovými skalami a já mám pocit, jako bych procházela filmem. Sestup je dlouhý, já si to ale hrozně užívám. Jdeme několik hodin přes velké kameny, v takovém terénu mě to hrozně baví. S Graemem se pravidelně střídáme v hledání kameňáků.
Graeme je pilot a povídá mi o mracích. Cumulus nimbus je nepřítel všech hikerů, protože z něho prší! :)) Taky mi vypravuje, jak se v noci v té bouři bál pohnout na své nafukovací karimatce, protože u toho jeho vlasy a chlupy spolu s karimatkou vytváří statickou elektřinu a dělají z něho tak terč blesků. To je ještě horší než ty moje trekové hůlky !! Strašně moc se tomu smějeme, spadá z nás strach z minulé noci a máme radost, že jsme ještě tady :)) A třikrát hurá mojí skládací karimatce, ze které mi nic neelektrizuje !!
Zatímco Graeme se zastavuje v údolí u řeky, já pokračuju. Chci dneska dojít co nejblíž k cestě, abych odtud mohla ráno co nejdřív stopovat do města a NIC MĚ V TOM NEZASTAVÍ !! Jdu poprvé až do tmy a stan stavím s čelovkou v lese asi čtvrt hodiny chůze od cesty. Vzápětí přichází ta ohlášená bouřka, to už ale ležím ve stanu a s tou včerejší se to vůbec nedá srovnat. Zero day, JÁ UŽ JDU !!
Důležité sdělení
Po dnešku slibuju, že OMELETU K OBĚDU UŽ SI TADY NIKDY NEDÁM !! :))
Jezero Lac des Isclots - v lese před Benasque Hospital / 14.6 km / +998 m / -1505 m
