Z Benasque pojedu zpátky na trail autobusem až v 18h, mám tedy ještě skoro celý den čas ve městě. Kromě pár drobných povinností, jako nakoupit jídlo na další dny nebo najít restauraci s velkými porcemi :), mám volno.
Ve sportovním obchodě mají tyčinky Chimpanzee, které jsou z Česka!, a já mám moc ráda, jak chutnají i jak vypadají. Obaly jsou krásně navržené a za mě to jsou nejlepší tyčky na trhu :) Kupuju si dvě, do zásoby na náročné dny. Kupuju si taky opravdový chleba na obědy na další dny, sice je těžký, další týden na zmačkaném toastovém chlebu a tortilách ale myslím bez přestávky nezvládnu :))
Jídlo!
Našla jsem restauraci s obědovým menu o třech chodech, kde se konečně najím. Jídlo je navíc normálně uvařené, žádné smažené tapas či rybičky v octu jako snad všude jinde ve městě! Oběd zakončuju palačinkou se zmrzlinou a JSEM KONEČNĚ TROCHU NAJEZENÁ !! :)) Zbytek dne vám nahrávám články a píšu.
Polovina trailu
Benasque leží zhruba uprostřed mezi Atlantským oceánem a Středozemním mořem, znamená to tedy, že jsem v polovině trailu, a přemýšlím, jak na mě tato skutečnost působí.
Jsem samozřejmě ráda, že už jsem toho tolik ušla, rozhodně ale nijak nejásám ani neoslavuju, i když mám čisté vlasy a měla jsem zmrzlinu :)
Na začátku jsem se bála, že to tady vůbec nezvládnu a budu se cítit hrozně sama. Jedna holka úplně sama ve velkých horách, které nezná, co ji pokouše svišť, udupe kráva a sežere medvěd. Toho už se ale nebojím a osaměle se tady fakt vůbec necítím.
Nový velký strach
Jsem v polovině, nejdu tedy už do hor a na nové dobrodružství, na velkou cestu, ale JDU Z HOR, které teď budou čím dál menší a menší. Vzdaluju se od oceánu, blížím se k moři a moje už tak poloprázdná sklenice velké cesty se s každým krokem čím dál víc vyprazdňuje. Děsím se chvíle, kdy spatřím její dno, ujdu poslední kilometr, vypiju ten poslední doušek, skončí to a budu se muset vrátit domů.
JENOMŽE JÁ NEMÁM ŽÁDNÉ DOMŮ !! Mám jen náplast přes srdce, kterou mi dal trail a která moc dobře nedrží, a byt, ve kterém chybí polovina věcí. Mám chuť utéct po trailu zpátky, abych byla pořád v té první půlce. Jenomže to nejde a navíc TADY JSEM PROTO, PROTOŽE UŽ NECHCI UTÍKAT !!
Rozpoznávám tedy ten nový velký strach, který tady byl sice od začátku, teď se mi ale divoce vytrhl z otěží a hlasitě se hlásí o slovo. Nesměle ho zdravím a ON NA MĚ ŘVE CELOU SVOJI FRUSTRACI A NESPOKOJENOST z toho, že ho už polovinu trailu ignoruju. Mám teď tedy zbytek trailu na to, abych vyřešila konflikt se svým novým velkým strachem a přestala se bát vrátit se zpátky do mého každodenního života. ABYCH SE PŘESTALA BÁT JÍT DOMŮ.
Doma na trailu
Na autobusové zastávce sním dva sladké vanilkové pudinky na odvahu, vyhodím jejich obaly a za dvacet minut už mě řidič vysazuje u hotelu Benasque Hospital, kam jsem včera ráno došla a odkud jsem stopovala do města. Zajdu si tam na záchod a na chvíli mám chuť tam zůstat, protože je to tam krásné. Celý interiér je obložený tmavým vyřezávaným masivním dřevem, nábytek je taky takový a voní to tam směsí horských bylin a borovicového dřeva jako v sauně. Voní to jako BLÍZKOST, BEZPEČÍ A DOMOV.
Ooo … Odhodlaně Odsud Odcházím a s mým vlastním domovem na zádech jdu první kilometry druhé poloviny trailu.
Po chvíli mi začíná být hrozně dobře a usmívám se na trail, který mě objímá mě svojí velkou kamennou rukou, dává mi blízkost a KTERÝ JE MOJE DOMA. Těším se, že budu dneska opět spát ve stanu, v bezpečí, DOMA NA TRAILU.
Na dnešní biwakovací místo přicházím zároveň s nocí a s bouřkou. Stan stavím s čelovkou za zvuku dopadajících prvních velkých kapek. Trekové hůlky tentokrát radši pro klidný spánek hned odhazuju do keře kus od stanu. Lezu do baráku, venku leje a v dálce se blýská. Zavírám dveře a v už několikáté noční bouřce se opravdu začínám cítit jako doma :))
Benasque Hospital – Plan d’Aigualluts / 6,5 km / +388 m / -97 m
