Jednu věc jsem vám včera neřekla, a totiž: ztratila jsem svetr !! Tedy moji košili, kterou jsem měla fakt ráda !! Byla připnutá na batohu, a když jsem večer došla na biwakovací místo, už tam nebyla !! :((
Dneska tedy vstávám extra brzo, abych se mohla vrátit kus zpátky po trailu a zkusila ji najít. Vyhradila jsem si na to celkem čtyřicet minut - dvacet tam a dvacet zase zpátky :) I když jdu rychle a jdu co nejdál to jde, košili nenajdu. Ptám se i několika hikerů, které brzo ráno potkám, jestli ji neviděli. Ne. ACH JO !!
Dost mi to zkazí náladu a hrozně sama sobě lezu na nervy. Jenomže chápejte … kromě toho, že jsem tu košili měla ráda, byl to taky jediný svetr, co jsem tady s sebou měla !! Pokud ta ohlášená předpověď počasí opravdu vyjde, TAK TADY ASI BRZO ZMRZNU !!
Král Pyrenejí
Do města se teď rozhodně vracet nebudu, pokračuju tedy po trailu k poslednímu z trojice nejvyšších pasů na HRP. Vzhledem k už zmíněné předpovědi počasí se přes něj musím dostat dneska. Dnešek je totiž jediný den z celého týdne, kdy NEMÁ V KUSE PRŠET !!
Včera večer jsem prošla kolem odbočky k refugiu De la Rencluse, které je výchozím bodem k výstupu na Pico de Aneto, nejvyšší horu Pyrenejí, nebo taky Krále Pyrenejí, na kterou BYCH SAMOZŘEJMĚ TAKY LEZLA, KDYBY POŘÁD NEPRŠELO !! Rozhodnout se tam nejít mě docela dost bolelo. Co jsem ale měla dělat, když mám jenom jeden den bez deště a mraků úplně všude, a potřebuju přelézt přes vysoký horský technický pas ?? Rozhodla jsem se pro pas. Aneto musí počkat. Od teď naprosto soucítím s Graemem, který se sem vrátil, aby si zahojil trauma ze všech vrcholů, na které během jeho HRP nemohl vylézt :))
Třetí vysoký pas
Frustrovaně pokračuju. Protože jsem sama pro sebe nesnesitelná, blbě se mi jde. Cestou potkám pár z Barcelony, kluk má jenom mini denní batůžek a slečna žádný. I tak je naštvaně předejdu !!, pak na ně čekám a nakonec s nimi vylezu na Tuc de Molières, 3010 m, vrchol vedle mého pasu, kam vlastně vůbec nepotřebuju jít, jenomže my jsme se skamarádili, takže tam jdeme spolu! Cestou viděli moji košili a pokud tam na jejich cestě zpět ještě bude, pošlou mi ji poštou do Švýcarska !! :))
Pro Cristinu je to její úplně první třítisícová hora a její radost z výstupu nakazí i mě, a na pas Col des Molières, 2937 m, který je teď už pode mnou, už zase vesele skáču přes velké žulové šutry :))
Z pasu jsem měla trochu strach, je totiž technický a sestup z něj měl být mírně lezecký. Když se z něj ale dívám dolů, přestávám se bát a začínám se těšit. Žádné břidlicové peklo, ale hezká pevná žula!
Život se dá žít různými způsoby
Nevím, jak je to z hlediska matematické pravděpodobnosti možné, na úzkém skalnatém pase se ve stejnou chvíli sejdeme čtyři a přišli jsme tam ze tří různých stran :)) Protože je hřeben úzký a vůbec se tam nedá stát, všichni tak nějak nepohodlně visíme na kusu skály a u toho si povídáme :)
Já jsem na pas přišla shora, Rafal zespodu cestou, kterou jsem původně chtěla jít i já, a dva pánové přišli zdola ze směru, kterým já budu odcházet. Stejně různorodě, jako se dá vystoupat na horský pas, se dá i žít život.
Rafal je z Polska a žije ve WALESU (několikrát mě opravil, že OPRAVDU NE V ANGLII :)) Z těch dvou pánů je jeden ze Skotska, jeden z Belgie a oba dneska žijí v Pyrenejích. Jeden z nich nám vysvětluje, jak před osmnácti lety přestal pracovat a potom se přestěhoval sem.
To mě inspiruje a zároveň děsí, protože mu není ještě ani šedesát a já vím, že tohle v mém životě už nezvládnu !! Myslím na svoje investiční portfolio a slibuju si, že mu hned po návratu věnuju trochu lásky a trochu víc PENĚZ :))
Přemýšlím, kolika různými způsoby se dá jeden život žít. MNOHA !! Proč mám tedy často pocit, že existuje jen jediná cesta a já na ní musím zůstat, i když se mi na ní třeba už dlouho nelíbí? Proč si myslím, že to musím vydržet ??
PROTOŽE SAMA SEBE IGNORUJU A NEPOSLOUCHÁM SE !!
Vydržet život
Na trailu existuje na každý problém VŽDYCKY několik řešení. Když mi dochází jídlo, rozhodně to nechci VYDRŽET tak dlouho, až z hladu omdlím a padnu do ovčích hoven! NĚCO S TÍM UDĚLÁM !! Něco VYDRŽET neznamená uspět, ale zablokovat se, stát si sám sobě v cestě a úplně SE SABOTOVAT !!
S myšlenkami na ŘEŠENÍ PROTI SAMOTĚ A SMUTKU, alternativní životy a možnost změny slézám přes žulové skály dolů z pasu. Úsek, kterého jsem se bála, si teď moc užívám. Má jen jediný problém: je moc krátký !! :))
Přemýšlím, jestli se svůj každodenní život snažím spíš VYDRŽET, anebo ho ŽÍT. Nejsem si jistá odpovědí, což mě rozčiluje, znepokojuje a děsí. Je to vztek, nejistota a strach: EMOCIONÁLNÍ SVATÁ TROJICE, CO UTEKLA Z PEKLA.
Na to, abychom ho jen vydrželi, je náš život moc dlouhý i moc krátký. Dlouhý proto, protože budeme dlouho nešťastní, a krátký proto, protože ho celý propásneme.
Sestup do údolí
Rafal - Raf - jde taky HRP a jde ji stejným směrem jako já. Z pasu jsme sice odešli každý sám, teď se ale znovu potkáváme a zbytek dne jdeme spolu, máme totiž úplně stejné tempo. Z pasu scházíme dlouhým, pomalým sestupem až úplně dolů do údolí. Celou cestu si povídáme a Raf je mi moc sympatický. Polsko a Česko k sobě mají blízko nejen geograficky, ale i smyslem pro humor. Užívám si všechny ty ironické vtípky a jemně sarkastické poznámky, kvůli kterým se ani jeden z nás NENAŠTVE !!
Biwakujeme spolu na palouku u řeky. Večer začne pršet, to už jsme ale každý ve svém baráku a Raf za okamžik hluboce a HLASITĚ USNE, že pak skoro ani neslyším, že prší :))
Plan d’Aigualluts – Val de Conangles / 16,4 km / +1132 m / -1422 m
