Podle předpovědi má dneska celý den pršet. I když ráno zatím neprší, celý batoh sbalím tak, abych byla připravená, AŽ TO ZAČNE. Všechno skládám dovnitř, na batohu nechám jenom věci, které můžou zmoknout, a pláštěnku a nepromokavé kalhoty mám na dosah ruky.
Jsem si jistá, že mezi řádky, a nejpozději po včerejším článku, jste si už všichni domysleli, co se to s mým životem stalo, jaký byl ten impuls, ten blesk, který mě sežehnul :) Byl to rozchod. Spálil mě tak, že jsem nemohla dýchat a smrděly mi shořelé vlasy, a rozhodla jsem se jít na tento trail, aby ZE MĚ NEZŮSTAL NAVŽDY JEN POPEL :))
Nebyla jsem si jistá, jak moc a jestli vůbec chci zrovna o tomto tématu psát, dneska tomu ale nakonec jeden článek věnuju. PROTOŽE DNESKA TO BOLÍ VÍC NEŽ JINDY.
Noční pošta
Měla jsem na tomhle biwaku internet a po delší době jsme si napsali. Řešit věci přes whatsapp NENÍ DOBRÝ NÁPAD, vím to snad od samého počátku existence této aplikace a JEŠTĚ JSEM SE POŘÁD NEPOUČILA !! Takže mě to po noční výměně zpráv zas jednou bolí, cítím se jak špinavý hadr, co ho hodili do kouta, a vycházím s brekem, lezu s ním čtyři hodiny do kopce, vůbec na nic přes slzy nevidím a neuklidní mě ani fakt, že oproti té katastrofální předpovědi počasí zatím vůbec neprší !!
Zatím ve mně celý trail hořel plamen naděje, okysličovaný mojí idiotskou důvěrou, že se nám to podaří opravit. Dneska ten debilní plamen ale zadupávám, hážu na něj písek a šutráky a přeju si, ať už konečně zhasne.
ROZHODUJU SE. Zbytek trailu půjdu s přesvědčením, že se už nic opravovat nebude. Pokud to nakonec přece jen spravit půjde, bude to fajn. Ale pokud ne, BUDE TO TAKY FAJN.
Chcete mě?
Téměř okamžitě cítím, jak se mi tímhle rozhodnutím odlehčuje, skoro jako by mi ze zad spadnul batoh :)) Chápejte … ne že bych teď od radosti do toho kopce běžela! Taky si nemyslete, že od teď už bude všechno jenom super, všechny problémy zmizí, nic nebude bolet a já se budu usmívat i v dešti a ve vichru. BUDE TO DÁL BOLET. Ale já jsem se rozhodla, že to bude i fajn. Chci se zase mít ráda, zapálit nový plamen a těšit se na nové, neznámé a nečekané, a nemusím být závislá na tom, jestli MĚ NĚKDO CHCE, NEBO NECHCE.
Když už teď nebrečím já, začíná fňukat počasí. Prší, neprší a prší a neprší. Několikrát si oblíknu a sundám pláštěnku, až mě to naštve a jdu prostě v ní. Celý tenhle proces a zhášení a zapalování ohýnků naděje mě vyčerpal. Sedám si na zem za velký šutrák a v pláštěnce i s batohem na zádech si dávám tyčinku. Už si nechci nic sundávat!
Shledání
Dojdu pak až k jezeru, a když přecházím přes jeho velkou hráz k refugiu, jde proti mě hiker a já poznávám jeho siluetu, klobouk a pyrenejskou hůl, kterou používá místo trekovek, které si odložil u popelnic, zapomněl na ně, a když se pro ně vrátil, už s nimi hikoval někdo jiný. Mávám na něj hůlkama a od radosti k němu teď už opravdu běžím … JE TO RAF !! :))
Raf byl sice už na odchodu, teď tu ale se mnou zůstává. Jdeme si spolu do refugia De la Restanque na terasu dát pivo, jako správný Polák a Češka :)) Připíjíme si na oslavu toho, že se zase vidíme, a toho, že oproti hnusné předpovědi zatím ještě pořád neprší!
Jako já, i Raf na sobě pro jistotu má oblečené všechny věci do deště :)) Mělo dneska napršet dvacet milimetrů vody, tak se nám nedivte. Ono totiž kdo je připraven, není překvapen, i když to na věci vůbec nic nezmění a STEJNĚ ZMOKNETE :))
Přisedne si k nám Lindy z Holandska s pejskem Teklou. Jdou spolu část GR11 a jsou obě moc fajn. Všichni se spolu vyfotíme a pak odcházíme každý jiným směrem. Lindy už dneska nikam nejde, hledá si biwakovací místo nedaleko chaty. Raf jde dolů do údolí na nákup a na zero day. Zítra má už zase úplně celý den hodně pršet a on to chce radši prosedět ve vesnici v baru, namísto moknutí na trailu. Já pokračuju dál po trailu. Řekla jsem si, že dneska jsme dostali od trailu dárek - sucho - jsem mu za to vděčná a zítra ho neopustím a půjdu po něm dál, i kdyby mi na hlavu měl spadnout třeba traktor.
Povídání si s Rafem mi moc pomohlo a cítím se teď zase o něco líp. V emocionálním chaosu dnešního dne se rozhoduju pro námět prvního linorytu. Mám dneska pocit, že si se mnou život dělá, co chce. Jako list ve větru se jen tak tak držím větve svého stromu, vítr mě odfukuje ze strany na stranu a já netuším, kde mě nechá dopadnout na zem. Linoryty jsem chtěla řezat a tisknout na trailu a všechno si s sebou nesu, tušila jsem ale, že to možná nebudu stíhat :) Nevadí, dojde na ně řada po návratu. Myslím, že první se bude jmenovat Don’t let me down.
Stan stavím chvíli před setměním kousek od řeky vedle malého jezírka. Začíná pršet a já mám předtuchu, že zítřejší předpověď, narozdíl od té dnešní, vyjde na sto procent a naprší na mě několik desítek milimetrů deště. Chvíli si kreslím návrh na první linoryt a pak jdu radši hned spát, protože zítra … TO BUDE ZASE DEN !! :))
Val de Conangles – Estanh Mòrt / 16,3 km / +1422 m / -967 m
