Noc
V noci se najednou probudím, je mi hrozně zle a mám pocit, že DÝCHÁM KOUŘ. Spím na horní posteli a není tady vůbec žádný kyslík. JÁ NEDÝCHÁM. Nechci umřít na otravu oxidem uhelnatým a jít do rakve modrá jak Avatar!
NEVYDRŽÍM TO. Uprostřed noci se stěhuju ven, stavět stan v tom vichru nepřipadá v úvahu a postel si tak rozbaluju přímo venku na vybetonované ploše před chatou. Je tady zima a vichr, ale nová naděje na přežití mi dodává sílu!
Mám krásný výhled na hvězdy a “díky větru” dýchám čerstvý vzduch, ve spacáku se ale třepu zimou a o spánku se mi dneska bude asi jenom zdát. Snažím se zabalit do své podlahy, aby mi bylo trochu tepleji, což NEJDE. Plachta mi pokaždé odlítne, i když si její okraje zastrčím pod karimatku. Začíná mi být fakt hodně špatně, ze všech mých zakouřených věcí i navzdory čistému vzduchu stále dýchám kouř a asi budu zvracet. Moje střeva taky hlasitě hlásí nespokojenost. Po chvíli chápu, že to NEPŘEJDE. Beru si lopatku a uprostřed noci v té sibiřské zimě a vichru z hor si jdu za chatu kopat díru. Podobně jako setkání s medvědem, tak i omrzlý zadek JE TOTIŽ SEN KAŽDÉHO DOBRODRUHA.
NĚKOLIKRÁT AŽ SKORO DO RÁNA zvracím a kopu další díry, kolekci kravských a koňských hoven kolem chaty tak rozšiřuju o vzácné muzejní kousky. Chápete, že POKAŽDÉ musím vylézt ze spacáku do té větrné Sibiře, že je mi špatně, že mám záchod ve svahu, mrzne tam a k tomu se musím natáčet po větru, abych SE ne*** ? Je to ta nejhorší noční můra, která se mi (ne)zdá !!
Když se začne rozednívat, je mi už taková zima, že jsem, myslím, UMRZLA. Takhle ale taky umřít nechci :)) Stěhuju se tedy zpátky do chaty. Ležím na podlaze s hlavou u dveří, které jsem nechala otevřené, abych mohla dýchat. Asi na půl hodiny vyčerpáním usnu.
Ráno
Konečně je tahle noc za mnou. Zařazuji tuto noc mezi tři doposud nejhorší celé mé HRP, a to si zaslouží VELKÝ POTLESK.
Je mi jasné, že následuje změna plánu: ODPOČÍVAT DO MĚSTA JDU HNED, ne až večer po dvaceti kilometrech na krásném hřebeni, který jsem si na tento den naplánovala. Strašně pomalu se balím a spacák do obalu rvu celou vahou svého těla, protože nemám vůbec žádnou sílu. Holky Maruš s Vendy mi na cestu dávají věci z vlastní lékárničky. Černé uhlí nechci, protože po něm obvykle dostanu zácpu :)) čaj na žaludek a probiotický prášek si s radostí beru. HOLKY, MOC VÁM DĚKUJU ZA PODPORU :))
Teď už musím jen: sejít dvě hodiny dolů zpátky do Arinsal, najít autobus, počkat na autobus, dojet hodinu autobusem do hlavního města, rezervovat si hotel, najít ten hotel, dostat se do toho hotelu a doufat, že mají brzký check-in. EASY, hlavně se z toho NEPOSRAT, že :))
Cestami na záchod a zpět jsem nachodila určitě aspoň kilometr :)
