Ráno se všichni bavíme tak srdečně, že mám pocit, jako bychom byli kamarádi z dětství. Jsme tady SPOLU A DÁVÁME SI VZÁJEMNĚ LÁSKU A DOMA :) Césarovi bylo včera špatně a zvracel, dneska už vypadá o něco líp. Refugio opouštím zahřátá na těle i na srdci a stoupám posledních třista metrů na pas Portella de Baiau, 2757 m, kterým konečně vstoupím do Andorry !! :))
Cestou nahoru si musím rychle vykopat díru, což v tom kamení a prudkém kopci vůbec není jednoduché :)) Tohle se mi tady moc často nestává, hm. Pas je docela technický a já si výstup po náhlém odlehčení moc užívám. Dveře do Andorry se mi otevírají za tři … dva … jedna … JSEM TAM !!
KONEČNĚ !! Mám pocit, že do té Andorry jdu už celou věčnost!
Comapedrosa
Oproti všem posledním dnům a včerejšku DNESKA VŮBEC NEFUČÍ TEN VICHR !! Trail provides a dovoluje mi tak vylézt na nejvyšší horu Andorry! Na pasu odkládám batoh a jen s hůlkama si vybíhám dvěstě metrů na střechu Andorry, Alt de Comapedrosa, 2944 m. Slovo “vybíhám” bych pro přesnost údajů asi měla nahradit výrazem “jsem sice bez batohu a cítím se lehká jako pírko, ale i tak jen sotva lezu” :))
Pěšina je břidlicová, sypká a písečná, což nesnáším, beru to tedy přes skály kolmo nahoru a za chvíli STOJÍM RÁNO ÚPLNĚ SAMA NA NEJVYŠŠÍ HOŘE ANDORRY. Je tady neskutečný výhled, všude okolo pode mnou jsou jenom samé hory a já to pozoruju v úžasu a s otevřenou pusou. Vůbec tady nefouká, nebe už nemůže být modřejší, je vidět skoro až k moři, nikdo tady není a JÁ CÍTÍM OBROVSKÝ VDĚK ZA TO, ŽE PROSTĚ JENOM JSEM. Cítím dojetí a plně se oddávám romantické představě, že svět je krásné místo a všichni lidé jsou dobří. Mám radost a křičím na ten ideální svět, asi hlavně abych té představě věřila aspoň tak dlouho, než si za chvíli vyzvednu batoh a dolehne na mě, spolu s jeho váhou, i tíha naivity mojí představy.
Refugio Comapedrosa
S batohem na zádech se rychle vracím do tvrdé reality a začínám téměř tisíc pětset metrů dlouhý sestup dolů do městečka Arinsal. Cestou potkávám obrovské množství lidí, všichni se, jako já, chtějí oddat snění o dobru světa na vrcholu jejich vysněného samostatného katalánského státu Andorra. Zastavuju se v refugiu Comapedrosa, které je obrovské, temné a vypadá jako tajné sídlo nějakého ruského oligarchy, co se schovává v andorrských horách před jeho tvrdou realitou. Mají tady ovšem koláče a terasu na slunci a já tady dost dlouho sedím. Nikam totiž už dneska nespěchám. :)
Arinsal
Posledních tisíc metrů sbíhám snad za hodinu, což je na mě hrozně rychle! Můj příchod oddálí akorát velká ochranná lavinová zeď, přes kterou trail na mapě sice vede, v realitě ovšem ne. I když se mi na ni s trochou úsilí podaří vylézt, desetimetrová kolmá betonová druhá strana mi z ní zabrání slézt. Hm. A JAK SE TAM JAKO MÁM DOSTAT ?? Až když se vrátím nechutně velký kus zpátky, vidím to správné řešení hádanky … JE TAM TUNEL !!
PROČ SI VŽDYCKY MUSÍM VYBRAT TU SLOŽITĚJŠÍ CESTU ??
Teď už mě ovšem nic nezastaví. Letím do Arinsal a jdu si do obchodu uspokojit všechny okamžité potřeby: dvoje brambůrky s divnými španělskými příchutěmi, dva donuty a čokoládové sušenky. Opět potkám Lindy s Teklou, které se ke mě připojí, a jdeme OBĚDVAT DO RESTAURACE !! Dám si denní menu o třech chodech: španělskou omeletu se salátem jako předkrm, steak s hranolkama jako hlavní chod a vanilkový krém se skořicí jako desert. JE TO MŇAM A JE TOHO HODNĚ !! :))
Holky sousedky
S Lindy se rozloučíme, protože ona pokračuje po GR11 a už se nejspíš neuvidíme. Nakoupím si jídlo na další dny, tunelem opouštím městečko a jak jinak než stoupáním do kopce odcházím spát k refugiu na náhorní rovině Pla de l’Estany. Cestou si opět musím vykopat díru, což už mi přijde divné, dávám to ale za vinu neobvykle velkému obědu a varovné signály mého mozku vědomě zablokuju.
Do kopce už zase sotva lezu, tělo mi hlásí velkou akumulaci únavy a potřebu odpočinku. “Promiň, můžeš to ještě jeden den vydržet? Zítra má být totiž hezky a nebudeme se přece válet na hotelu!”
Refugio vypadá trochu jako vězení, má kamenné zdi, kovové dveře, kovové drátěné postele a moc se mi nelíbí. Dvě holky si uvnitř zatopily v otevřeném krbu a oheň jim strašně dýmí. Tady mám jako dneska spát ?? Vždyť se tady všichni udusíme, já nechci umřít v plynové komoře !!
Zatímco větráme, představujeme se a holky jsou z Česka. Jsou to první Češky, které jsem tady potkala, a jsme navíc skoro sousedky. Dlouho si povídáme, mám z toho velkou radost a odpouštím jim dokonce i to, že mi tak zakouřily ložnici :))
Refugio Baiau – Refuge del Pla de l’Estany / 14.5 km / +1053 m / -1523m
