Skupina Raf & co. byla včera večer rozhodnutá vyrazit brzy ráno. O to víc mě překvapí, že vstávám jako první. Pokusy o brzký ranní start jsem už dávno vzdala a od té doby, co jsem se do toho přestala nutit, tak občas překvapivě vyjdu opravdu brzy.
Všechno sbalím, čekám na ostatní a u toho dlouho stojím u okna, pozoruju ten nečas a váhám. Prší, celá obloha je zatažená a mraky nahoře v horách se přes oblohu rychle sunou - fouká tam. Předpověď počasí i na dnešek hlásí vítr přes sto kilometrů za hodinu a podle výhledu z okna to vypadá, že se nemýlí. VÁHÁM a ta nerozhodnost vede k sílícímu pocitu frustrace.
Členové nabušené skupinky se vzájemně motivují a přesvědčují, že to bude ok. Oblékají si všechno ochranné oblečení do deště, vichru a zimy a vypadají u toho, jako by vyráželi na poslední důležitou misi s cílem zachránit svět před zkázou, ze které se nejspíš nevrátí. Pozoruju je, dál váhám a moje frustrace dosahuje nepříjemně vysokých hodnot. Nakonec ten vnitřní konflikt nevydržím a vyletí ze mě: “Guys, I am not going.” Nikam dneska nejdu.
Skoro se z těch bouří - venkovní živelné a vnitřní emocionální - rozbrečím, vím ale, že jsem se rozhodla správně. Všechny moje dosavadní zkušenosti z hor na mě totiž řvou, že jít dneska na pas a náhorní rovinu ve dvou a půl tisících metrech je fakt debilní nápad. A já je poslouchám, neignoruju je a dávám jim za pravdu, i když to znamená, že tuhle skupinu sympatických lidí bohužel už neuvidím.
Rozloučíme se, ostatní se špatně skrývanou nejistotou v tvářích odchází a já se na zbytek dne usazuju pod deku do křesla. Budu tady sama, strážce jede na pracovní pohovor a vrátí se až odpoledne. Slibuju mu, že za něj přivítám a ubytuju všechny případné šílené HRP hikery, co půjdou kolem.
Trochu mi vadí, že tento nechtěný zero day trávím zrovna na takovém místě. Všechno je tady špinavé, je tady zima a celkově tady chybí láska. Zaháním tento pocit a říkám si, že aspoň budu mít čas nahrát vám nové články na blog.
Za celý den přijdou dva pánové z obce něco tady změřit, Francouzska Estelle, která jde HRP opačným směrem, nabušený Švýcar a stydlivý Francouz, co neumí ani slovo anglicky a kteří jdou Hexatrek, egoista Francouz a dva bratři Skoti, co jsou tady na týden na dovolené. Estelle a Skoti jsou mi moc sympatičtí, ostatní vůbec.
Nevím, jestli je to mojí dnešní blbou náladou, ale to (ne)mužné čepýření se a egoistická prezentace testosteronů mi hrozně lezou na nervy. Možná je to tím, že si tady na trailu uvědomuju, o jaké lidi ve svém životě už fakt nemám zájem. Anebo jsem na ně moc přísná, nerozumím jim, měla bych k nim být empatická a snažit se je pochopit? I když se mě ani nezeptali, jak se jmenuju?
Pro dnešek volím sebe, dávám za pravdu své emocionální reakci a do diskuze o to, kdo má lepší vařič a kdo ušel více kilometrů, se nezapojuju. Namísto toho si povídám s bratry Skoty a užívám si jejich britského humoru obohaceného o jejich velmi sexy skotský přízvuk.
Večeře
Den se nepodaří zachránit ani večeří, kterou si dneska všichni necháme uvařit od strážce. Pro sedm lidí přinese dvě malé španělské tortilly, přitom bych zvládla sníst jednu celou jako předkrm !! Celou dobu u toho přemýšlím, jestli mu mám říct, ať nám přinese víc jídla, že mám ještě hlad. Nic mu ale neřeknu a jsem za to se sebou dost nespokojená.
Přípitek
Po večeři mě strážce zve do kuchyně, abychom si spolu připili místním likérem a mohl mi tak poděkovat, že jsem se mu celý den starala o refugio. Sedíme, pomalu upíjíme každý ze své skleničky a povídáme si. Po chvíli se začne dít přesně to, čeho jsem se obávala, a co s ním opravdu nemám zájem.
Strážce si přisune židli blíž ke mně. Já se kus odsunu. On se opět přisune a ruku si položí za moje záda na opěradlo židle. Já se zase odsunu, pak vstanu, postavím se ke dveřím, poděkuju se za přípitek a řeknu mu, že už půjdu spát. On taky vstane, přijde ke mně a řekne mi, že jestli chci, tak můžu jít spát k němu. Jo, dík za vysvětlení, protože to mě do teď opravdu nenapadlo.
Mrzí mě, že to končí takhle a že si strážce všechna moje NE až do konce překládal jako ANO. Není to moje chyba. Odcházím dost rozmrzele spát a doufám, že se počasí přes noc zklidní natolik, abych odsud mohla co nejdřív odejít. Zůstala jsem tady totiž až moc dlouho.
