Vycházím v 9:30. Už další den nemám internet, ale podle poslední předpovědi má dneska celý den pršet. Protože zatím POUZE mrholí, nefouká a nehrozí bouřky, rozhodnu se zkusit vyjít na Pic d’Orhy, což by byl první vrchol celé cesty přes 2000 m.
Venku je všechno mokré, já stoupám přes trávu a vřes nahoru k hřebeni, na kterém začíná foukat a mrholení se mění v déšť. Nevadí, říkám si, že aspoň otestuju vybavení a svoje schopnosti. Jdu přes placatý předvrchol, který je oblíbeným místem ovcí - je totiž úplně celý pokrytý jejich hovny. JDU HOVNAMA. Dostávám se na skalnatou část hřebene hlavního vrcholu, kde už je naštěstí hoven míň, zato se víc soustředím na techničtější cestu. Fučí a pláštěnka mně fackuje do tváří. Následuje krátký sestup okolo skály a na hliněné kamenité cestičce, kterou už nezpevňuje tráva, mi ujíždí nejdřív jedna noha, pak druhá a za ní i KUS CESTIČKY. Chytám se šutru a rozhoduju se: otočka, jdu zpátky. Odsud už by to bylo nebezpečné, zem je už moc nasáklá vodou a je nestabilní.
Vracím se zpět a klouže to víc než při výstupu. Párkrát mi to podjede, ale ustojím to. Ovšem jak dojdu na ten zahovněný předvrchol, jedu, PADÁM A OBĚ RUCE SE MI ZABOŘÍ DO TĚCH OVČÍCH HOVEN. Ježišmarija FUJ !! Otírám si ruce o trávu a mám na nich kromě hoven teď i kusy ovčí srsti. Rychle pryč z téhle HOVÍNKOVÉ HORY!
Cestičky se proměnily na tobogán, na skluzavku Kamikadze, ve které proudí směs vody, bahna a hoven. Scházím trávou dolů, zpátky k přístřešku.
Celá tahle sranda mi zabrala dvě hodiny, v 11:30 znovu vycházím, tentokrát už po variantě do špatného počasí. Jsem už úplně mokrá.
Je tady dneska islandské počasí: zima, vítr a rain-showers. Tím se rozumí, že fouká studený vítr a když neprší, tak aspoň mrholí. Všude je hrozně bahna a hoven - ovčích, koňských a kravích rozvodněných sraček. Cítím, jak se mi do hlavy derou temné myšlenky. Ať si dělají, co chtějí. Mám před sebou dvacet kilometrů v dešti, na kontrolování myšlenek už nemám sílu.
Přemýšlím
Jdu v naprosté mlze, vůbec nevidím, kam jdu, a stejně jdu dál. Jaký to má význam? Je to jako věčné hledání filozofů. Hledají odpovědi na otázky, i když vědí, že je nenajdou. A když nějakou odpověď najdou, uvědomí si, že se zastavili anebo sešli z cesty, že je to lež nebo necelá pravda, a jdou hledat dál. Půjdou dál tou mlhou, i když neví, co v ní najdou. Důležité ale je, že jdou. Stejně tak já jdu, fackuje mě pláštěnka a z kapuce stékající voda mi kazí NEVÝHLED. Nevím, co najdu, a jestli ta mlha vůbec někdy zmizí. Ale jdu, a to prozatím stačí.
Vzpomínám si na Správnou Pětku od Enid Blytonové, sérii dobrodružných knížek pro děti. Četla jsem je všechny, kamáradka Andrejka je měla všechny doma a vždycky mi je půjčila. Parta kamarádů tam vyráží do přírody za dobrodružstvím a vždycky s sebou má plno pečlivě nachystaných sendvičů od rodičů. Chci tady ty kamarády a CHCI TY SENDVIČE !! Prší, PRŠÍ a začínají mi MRZNOUT RUCE.
Nedávno mi jeden blízký člověk do jedné diskuse napsal, že své problémy s nikým nesdílí, nechává si je pro sebe, že to přeci nikoho nezajímá. Já tohle bohužel někdy dělám taky, hlavně když jsem ve stresu, a s problémy, se kterými si nevím moc rady. Je to tak ale ÚPLNĚ ŠPATNĚ! Copak máme od našich blízkých tak nízká očekávání a věříme, že nás budou mít rádi, jenom když jsme šťastní a veselí? Perfektní a bezproblémoví? A od sebe samotných pak tedy očekáváme, že všechno ZVLÁDNEME VYŘEŠIT SAMI? Nebo že to nějakým zázrakem všechno zmizí, když o tom nebudeme mluvit? Když se s našimi blízkými lidmi o své problémy, strachy a nejistoty nepodělíme, vytváříme tak VZDÁLENOST. Žádnou blízkost, ale osamělost a vzdálenost !! Já od svých blízkých OČEKÁVÁM, že mi budou povídat o jejich problémech. A stejně tak oni POTŘEBUJÍ, abych jim já pověděla ty moje. Jinak si totiž NIKDY NEBUDEME BLÍZKO.
Moje myšlenky mě rozčilujou. Křičím na ně, na ovce a ty jejich sračky, ve kterých už zase jdu. Začíná mi být fakt zima a přestává mě to tady dneska bavit. Řvu.
Myslím na velkou bílou postel, teplou peřinu a na sex. Sex s kýmkoliv, hlavně aby tam byly dotyky nahé kůže, pot, blízkost a teplo. Na druhé nahé tělo, které leží vedle mě. Na velkou chlapskou ruku, která mě obejme. Namísto té studené mokré bundy, která se na mě teď nepříjemně lepí. Taky u toho aktu máme ty sendviče a velký hrnek slabé kávy, s mlékem a cukrem nebo medem. Aby mi ta káva voněla pod nosem spolu s naším potem, který nesmrdí tolik co ten můj dnešní. Abych se té kávy mohla napít, když mi bude zima.
Vidím chatu. Mlha se na minutu rozptýlí a odhalí mi pohled na můj dnešní příbytek jako na zjevení. JSEM TADY! Scházím dolů k refugio a už mi není zima. Svlíkám si mokré oblečení a myslím na kávu, na sendviče a na velkou chlapskou ruku, která mě neobjímá.
Abri Tharta – Ardane Gaïnekoa / 19,1 km / +1030 m / -1173 m
