Stan ráno balím ze všech jako úplně poslední, nejsem ale poslední, co vychází. Ostatní se nejdřív sbalí, a až potom venku snídají. TO JÁ ZE STANU ANI ZA NIC NEVYLEZU DŘÍV, NEŽ MUSÍM !!
Čeká mě dneska opět několik horských pasů. Přecházím první dva - Col d’Arratille, 2528 m, a Col des Mulets, 2591 m. Oba dva jsou jednoduché a vede přes ně jasně viditelná pěšina. I když jsem docela vysoko, je tady úplné bezvětří a velké teplo.
Po výstupu na pas následuje jak jinak než … SESTUP DOLŮ :) Otevírá se mi výhled na zbytek ledovce Glacier des Oulettes de Gaube a náhorní rovinu s ledovcovou řekou, která jí protéká ve formě mnoha malých říček. Na skále nad tím vším stojí Refugio a všude mezi tím se procházejí koně a lidé. Je to tady opravdu nádherné.
Refugio des Oulettes de Gaube
V refugiu si jdu sednout dovnitř, potřebuju se trochu ochladit, před sluncem se totiž nedá vůbec nikam schovat! Dám si kávu s cukrem a hruškový koláč. Mají tady i omeletu přes celý talíř ze tří vajíček a s brambory, na kterou mám chuť, bojím si ji ale dát. Tři smažená vejce v tomhle vedru a moje tělo, které od rána FAKT TVRDĚ PRACUJE … radši si dám jen ten koláč!
Zlomená srdce
Po odpočinku dole v refugiu následuje jak jinak než …VÝSTUP NAHORU. Jdu kolem ledovce a pozoruju, jak z něj silným proudem vytéká ledovcová řeka. Krvácí mu jeho ledové srdce. K tomu se z něj občas s rámusem sesypou kameny, jako by mu jeho zlomené srdce na slunci ještě víc pukalo.
Myslím i na svoje zlomené srdce a z něj vytékající řeku plnou smutku, slz, a teď hlavně i potu. Přemýšlím, kdo z nás dvou tady bude dýl a čí srdce se dříve zahojí. Ledovcové srdce se každé léto zlomí a v zimě znovu vyléčí. Přeju si, aby na uzdravení toho mého taky stačilo něco tak jednoduchého jako příchod zimy.
Lituju ledovce a lituju sama sebe. Abych ty smutné myšlenky odehnala, přidám do kroku a za pět mimut ze mě teče rozhodně víc než z toho ledovce!
Odevzdávám strach
Za chvíli přicházím na další pas, Horquette d’Ossou, 2734 m. Nechávám tam batoh a jen s hůlkama bězím dalších 300m nahoru na první třítisícový vrchol mojí HRP, Petit Vignemale, 3032 m.
Není to vůbec pěkný kopec, ale spíš šeredná hora ze špinavého kamení a písku, a já přemýšlím, jaký to má vůbec význam tam jít. Proč lezu na hnusnou horu šutrů, jen abych vzápětí zase lezla dolů ??
Odpověď nacházím na vrcholu. Připadám si jako pták plachtící ve větru, co s nadhledem pozoruje sám sebe i celý svůj život pod sebou. Já i moje problémy jsou tady oproti tomu rozhledu úplně malinké.
Jsou tady se mnou ještě dva smradlaví Španělé (proboha já doufám TOLIK NESMRDÍM !!), navzájem se vyfotíme. Udělají mi fotku, jak objímám sama sebe. I BEZ VELKÉ CHLAPSKÉ RUKY SE CHCI MÍT RÁDA. Oni pak odchází a já si stoupám sama na vrchol hory, abych si s ní popovídala.
Říkám jí: “Nechávám tady svůj strach říkat svým blízkým to, co cítím, hlavně když je to něco smutného, je to odmítavé nebo s něčím nevím rady. Taky strach jim říct, ŽE SE MI NA NICH NĚCO NELÍBÍ. Už se nechci bát, že mě nebudou mít rádi, když se jim ukážu taková, jaká jsem. A že mě opustí, když se mi na nich něco nelíbí. Pokud mě nedokážou vyslechnout, budou se bránit, zle reagovat a budou na mě zlí, NENÍ TO MOJE VINA.”
Stojím na vrcholu hory, odevzdávám jí svůj strach a stvrzuju to tím, že na ni řvu. ŘVU NA SEBE, NA TEN STRACH I NA VŠECHNY LIDI POD SEBOU. Aby to všichni dobře slyšeli !!
Scházím dolů a CÍTÍM, JAK SE PŘESTÁVÁM BÁT. Ten nesmělý pocit si s sebou nesu už několik dní, ale až teď se odvážím si ho přiznat. Přeci jen jsem zvládla sama vylézt na třítisícovou horu, i když byla škaredá ne moc složitá. Samozřejmě, že se i dál BUDU TROCHU BÁT A NĚKDY I HODNĚ, už to ale nebude tak zlé, protože JSEM SE ROZHODLA.
Cestou dolů jako na znamení potkávám první HOLKU, CO JE TADY SAMA a jde dálkový trek. Nejde sice HRP, jde GR10, ale i tak mě to potěší a hrozně hezky si popovídáme. Jmenuje se Valentine, hikuje už od poloviny května a je už zase hrozně milá !!
Jdu do Gavarnie na zero day
Vyzvedávám si batoh a jdu k Refuge Bayssellance, které je hrozně vysoko na 2650 m!
Vyřizuju strážci chaty pozdrav od lidí, které jsem před pár dny potkala, prohlížím si krásně nachystaná místa pro biwaky na terasách a se zdmi poskládanými z kamenů, chránícími před větrem, piju třešňový APERITIV NA STRACH a v 18h znovu vycházím.
Bylo by krásné tady přespat v jednom z těch biwaků, já chci ale zítra co nejdřív dojít do vesnice Gavarnie a NIC TAM NEDĚLAT !! Začínám se totiž cítit hrozně unavená a pokud tady zůstanu přes noc, mám na zítra ještě sedm hodin chůze. A TO TEDA NE!
Scházím tedy dolů k jezeru, před devátou stavím stan hned vedle ovčákovy chaty a spím. Jsem pevně rozhodnutá ráno rychle vyrazit a být co nejdřív ve vesnici.
Jezero Lac d’Arratile - přehrada Barrage d’Ossoue / 17.4 km / +1311 m / -1734 m
