Vařím snídani a venku prší. Včera večer pršet začalo a od té doby nepřestalo. Když po snídani ve stanu rvu všechny věci do batohu, který je jedna dlouhá, úzká roura, takže balit se ve stanu zvládají jen jogíni a akrobati, přijde mi, že je podlaha stanu sice suchá, ale nějak moc studená. No což, asi prostě začíná podzim a venku se ochlazuje ??
Tak, mám sbaleno a k odchodu mi zbývá poslední krok: vylézt ven :)) Pro odhodlání si dělám pár selfíček. 1. Fakt se mi to toho hnusu nechce. (tento stav není daleko od pravdy … ale nefňukej furt!) 2. Hahaha, já to tady už tak tolik miluju a dneska bude navíc celý den pršet, hurá! (autosugesce na mě dneska nefunguje) 3. Ležet tady celý den se mi ani trochu nechce, takže jdeme. (tvrdá realita)
Pyrenejská potopa a nová diktatura
Lezu ven a konečně chápu, proč je podlaha stanu tak studená. To malé jezérenko, kterému k okraji včera zbývalo aspoň deset centimetrů, se rozlilo a TEČE MI TEĎ PŘÍMO POD STANEM !! Je nejvyšší čas odsud odejít.
Prší. Cumulus nimbus se zmocnili vlády nad počasím zcela nedemokratickým způsobem, volby nemusely ani být zfalšované, protože se vůbec žádné nekonaly! Koho by taky zajímal názor hikerů, kteří v tom dneska celý den musí jít, že ?? Nicméně mi ten déšť až tolik nevadí a k svému vlastnímu úžasu mám dobrou náladu. Novou diktaturu jsem přijala opravdu rychle!
Velbloudi a skládka
Potkávám skupinky hikerů a vypadá to tu dneska jako na veletrhu outdoorového vybavení do deště. Výběr je opravdu velký a je tady pro každého něco! Moc se mi líbí, že tady ti lidi jsou. Namísto, aby to vzdali a zůstali v suchu někde uvnitř, oblíkli si pestrobarevné pláštěnky a s ponči přetaženými přes jejich velké batohy si to rázujou přes hory jako velbloudi jednohrbí.
Narozdíl od nich si já svůj vodotěsný batoh ničím zakrývat nemusím, čímž si zachovávám velký kus své lidské důstojnosti. V černé lehké sáčkové pláštěnce, a hygienických sáčcích místo rukavic, tak propaguju spíše styl odpadkového koše a všechny tak důstojně upozorňuju na důležitost konceptu “ leave to trace, carry your own trash” :))
Kolik kilometrů musí člověk ujít, aby se zase začal mít rád?
Pořád prší - chčije - a já si k tomu zpívám všechny písničky, které zpaměti znám. Holka modrooká, nesedávej u potoka … Zrovna dneska je to rada nad zlato! Prší, prší, jen se leje … To kdybych na to náhodou zapomněla.
A pak taky moji oblíbenou, Les Champs-Elysées od Joe Dassin:
Je m’baladais sur l’avenue
le cœur ouvert à l’inconnu
j’avais envie de dire bonjour à n’importe qui
n’importe qui, ce fut toi
je t’ai dit n’importe quoi
il suffisait de te parler pour t’apprivoiser
(Přeložte si :)
A taky Bob Dylan: How many roads must a man walk down … Kolik kilometrů musí člověk ujít, aby se zase začal mít rád? U mě to byla polovina trailu, tedy zhruba pouhých čtyřista kilometrů !!
Uvědomuju si, že mi vůbec nevadí, že prší, nahlas si do toho lijáku zpívám a po opravdu dlouhé době se těším na to nové, nečekané a neznámé. Sice se mi do toho ještě pořád plete Country roads, take me home to the place I belong … ALE TICHO UŽ !! Žádné doma nemám, nikdo mě tam nečeká, takže si do vnitřního juke-boxu násilím házím Je me baladais sur l’avenue, le cœur ouvert à l’inconnu (hikerská verze překladu: jdu po trailu se srdcem otevřeným pro neznámo a těším se na nečekaná dobrodružství, i kdyby mi u toho měl zmoknout spacák, dojít plyn i všechno jídlo).
Suším
Odpoledne se zastavuju v refugiu De Saboredo, kde porušuju svůj slib a dávám si omeletu. Je mi zima a potřebuju extra porci energie, i kdyby mi to mělo udělat díru do střeva. Sedím tam asi hodinu, aby mi aspoň trochu uschnul úplně mokrý stan. Mám totiž v plánu dneska dojít na pas Port de la Bonaigua a tam biwakovat. Cumulus nimbus jsou stále u moci a na revoluci to zatím rozhodně nevypadá, a lézt večer do promočeného stanu je fakt nezapomenutelný zážitek, kterých chci mít ve svém životě co nejméně. Takže sedím v chladném refugiu, pozoruju zeď, suším stan a trávím omeletu.
Povodně nebo červený koberec?
Velkou část trailu jdu dneska po GR11. Určitě i proto je tady tolik lidí, tedy kromě nedalekého parkoviště a četných refugií s posádkou. GR je celé zaplavené, je ale i tak pohodlné, že si na něm i v povodních připadám, jako by mě vezli v kočáře vystlaném nadýchanými polštáři, který jede po červeném sametovém koberci a místo kol má měkoučké obláčky.
Ruka princezny a půl království k tomu
Přemýšlím, jak praktické je brát život s humorem, a jsem pyšná na svou fantazii o špinavé princezně, která dá svou ruku (s odpadkovými sáčky místo rukavic) a polovinu smradlavého království tomu, kdo pro ni nachystá talíř sendvičů, horkou kávu s mlékem a cukrem a převeze ji přes rozvodněný trail v obláčkovém kočáře.
Vždyť takto se ta CHUDÁK HOLKA NIKDY NEVDÁ !!
Taky přemýšlím, do jaké míry je ironie fajn a odkdy je to špatná vlastnost. Nejsem si vůbec jistá odpovědí a budu o tom nadále uvažovat.
Pyrenejská Arktis
Každopádně, když přicházím do své dnešní destinace, veškerý humor mě opouští. TADY MÁM JAKO DNESKA SPÁT ?? Viditelnost je tak asi dva metry, prší, vane hnusný vichr a je zima, že by … KONEC. Humor i kreativita odsud radši utekli a s nimi i veškeré moje skvělé nápady na ne vždy vtipná, zato jedinečná přirovnání :))
Tady rozhodně biwakovat nebudu, protože to bych se s vámi mohla rovnou navždy rozloučit, nebo si jít lehnout třeba do mrazáku. Tam by aspoň nefoukalo !! Port de la Bonaigua je lyžařské středisko a oblíbený horský pas pro motoristy. Jsou tady dva hotely, oba jsou ale už po sezoně zavřené. To je mi ale úplně jedno !! Jdu k prvnímu z nich a jsem rozhodnutá, že najdu aspoň jedny nezamčené dveře, rozbiju okno nebo vypáčím zámek, protože venku já spát nebudu, ani kdyby mi za to nabídli ruku toho nejlepšího prince !!
Estanh Mòrt – Port de la Bonaigua / 13.2 km / +741 m / -865 m
