Vzhledem ke dvěma kávám a množství cukru, které jsem včera večer snědla, jsem samozřejmě nemohla usnout. To ale nevadí, protože LEŽET V POSTELI po dni, kdy každou hodinu napršelo minimálně dvacet milimetrů, je prostě krásné. Nespím, píšu, klidně vdechuju ohřátý vzduch z elektrických kamínek a přemýšlím, že jsem v tuto chvíli opravdu šťastná.
Pocit štěstí je zvláštní věc. Myslím, že hodně lidí si nedokáže ani představit, že by se v takové situaci vůbec mohli cítit šťastně. Namísto toho, aby se radovali, že nemusí spát venku v té Sibiři, se svým věčně kritickým okem rozhlédnou po pokoji a napadne je: je to tady celé špinavé a škaredé … tu koupelnu uklízeli naposledy tak před rokem … bůhví kdo v téhle posteli spal … je to povlečení čisté? … to není povlak na peřinu … já spím pod ubrusem !! … už dneska jenom pršelo a zítra bude určitě zase hnusně … zavolám si taxi a pojedu do OPRAVDOVÉHO HOTELU, co já tady v té díře vůbec dělám ??
Oproti tomu já jsem asi dost divná, protože já tady cítím neobvyklý pocit štěstí a naplněnosti. Jako že mám všechno, co potřebuju … Což ale nedává smysl, protože spím ve starém špinavém pokoji a PŘIKRYTÁ JSEM OPRAVDU UBRUSEM. Na tomto místě, kde nemám nic, se cítím daleko šťastnější a naživu než v životě, kde mám všechno. Snažím se pochopit, proč to tak je, až se mi z toho úplně unaví mozek a já konečně usínám.
Snídaně pro šampiony
Když se sbalím a sejdu dolů, Ivan už na mě netrpělivě čeká u čerstvě naostřeného nože a rozehřáté pánvičky. Prý že mám určitě hlad, říká. Podívám se mu do rozzářených očí a je mi jasné, že bez snídaně odsud neodejdu. Být v restauraci bez hostů je pro něj, myslím, dost osamělé. Místa, která jsou navržená tak, aby se v nich hodně lidí SPOLU cítilo šťastně, vyzařují intenzivní samotu, když jsou prázdná.
Dneska ráno jsem tedy Ivanův jediný host. Ke snídani mi postupně přinese kávu, opečený chleba potřený rozmačkaným rajčetem, osmaženou klobásku a dvě vajíčka a na závěr teplý čokoládový koláček, který je uprostřed krásně tekutý. Sním to všechno.
Když upíjím z druhé kávy, Ivan mi začne nosit jídlo, které si mám vzít s sebou. Polívku v lahvi, bocadillo - sendvič s osmaženou klobáskou, kelímek s čerstvě rozmixovanými rajčaty, tuňákovou pastu, kterou nachystal k obědu pro sebe a El Jefe. Ze začátku říkám ANO, když ale přijde s půlkilovým ruským salátem a s paštikou, kterou tady prodávají jako předkrm za 12 euro a která je ve skleněné lahvi !!, hrozím se. Vysvětluju mu, že si to nemůžu vzít všechno, protože je to moc těžké a ani mi to nevleze do batohu. Pozoruju, jak se Ivanův výraz v okamžiku mění z nadšení na zoufalství, a moc mi tím připomíná moji babičku. Stejně jako ona, i Ivan odchází poraženě do kuchyně, tváří se jako raneček neštěstí a usilovně hledá, co by mi s sebou ještě mohl dát.
Nakonec se Ivan vrací a s vítěznými jiskřičkami v očích mi nese tyčinku KitKat s vysvětlením - ta je malá, takže se mi tam vleze, a malý pytlík brambůrků - ty jsou lehké, takže je unesu. Dívám se na něj, směju se a tak mě to dojme, že skoro brečím.
S Ivanem se rozloučíme. Během společně stráveného času mě naučil tolik španělských slovíček, že mu mojí už skoro plynulou italo-španělštinou říkám: “Ivane, ty jsi dobrý člověk”, a objímám ho. Dávám Ivanovi lásku, o kterou si neřekl, protože cítím, že ji v tuto chvíli nepotřebuju já, ale on. Dojatě se na mě dívá a utírá si štěstím vlhké oči. A pak že chlapi nebrečí.
Odcházím a do prvního kopce hrdě vynáším celý obsah mého břicha, paštiku ve skle a litr polívky. Ještěže mám ten ultralight batoh :)) Jinak bych to všechno asi musela nahoru tahat nadvakrát !!
Sibiřské počasí se přes noc rozfoukalo a já si prohlížím, jak to tady vypadá. Je tady už zase tak hezky !! Přecházím přes několik pasů, okolo několika krásných jezer a v roztomilém oranžovém refugiu si dávám pauzu a tyčinku. Celý den jedu z té nejlepší snídaně na trailu, nezastavuju se ani na oběd a myslím u toho na Rafa, který mi před pár dny dlouze povídal o jeho snídani v hotelu Benasque Hospital , která mu dala celodenní nevyčerpatelnou sílu. Je to úžasný pocit, když tělu dáte kalorie a potom cítíte, jak je spaluje. Je to jako byste přiložili do ohně a potom se dívali, jak hoří.
I když jsem vyšla až po desáté, ujdu toho dneska hodně a navečer scházím až do svého dnešního cíle, vesničky Alós d’Isil a tamnímu refugiu. Na terase refugia mám signál a kontroluju si počasí. Chtěla jsem ještě kousek ujít a biwakovat u řeky kus za vesnicí, nakonec ale měním názor a zůstávám tady. Hlášené je totiž opravdu neskutečné HNUSNO, vítr až stotřicet kilometrů za hodinu a nepřetržitý déšť. Má to celé začít dneska večer a pokračovat celý následující den. Nevidím jediný důvod, proč bych měla testovat stan a své nervy v pyrenejském hurikánu, a jdu hledat strážce refugia, aby mi dal postel.
Jsem tady jediný host a strážce se mi omlouvá za nepořádek. Všude se povalují napůl vypité lahve alkoholu a je to tady celé špinavé. Asi měli párty. Strážce mi vysvětluje, že už je po sezóně a přijdou teď už jen takoví šílenci jako já, kteří jdou HRP. Dívám se na něj a je mi jasné, že to myslí vážně. Tak dík :)) Spolu se svou novou šílenou identitou si sedám do křesla a užívám si toho, že tady mám signál.
Hurikán Raf
Píšu Rafovi zprávu, že tady spím, kolik to tady stojí a jaké má být v noci počasí. Raf šel sice poslední dva dny jinou cestou než já, vím ale, že tudy nejspíš ještě dneska půjde. Protože nahoře nebyl signál, zpráva mu nepřijde, venku se začíná stmívat, Raf nikde a já si dělám trochu starosti, hlavně kvůli tomu hurikánu. Cestou do údolí moc biwakovacích příležitostí nebylo a přede mnou být nemůže, to by mu totiž přišla zpráva. Nerada bych, aby se o té průtrži v historických knihách mluvilo jako o Hurikánu Raf, podle statečného šíleného HRP hikera, který ho v nouzi přečkal ve dva a půl tisících metrech!
Zabalená do deky, v křesle, s chmurnými myšlenkami najednou venku slyším hlasy. Běžím se podívat a Hurikán Raf nebude mít dneska v noci žádné oběti! Na terase postává kdo jiný než hrdina Raf, spolu s dalšími hikery. Já ho tak ráda vidím !! Přivoláváme strážce a už tady dneska nebudu spát sama. Jsou tady Alexia a Julien z Francie a Marek ze Slovenska. Skupinka HRPčáků, kteří jdou rychle, které Raf potkal už dříve, a dneska se jejich cesty zkřížily podruhé.
Povíme si své zážitky z předchozích dní, nachystáme si večeři a jdeme spát. Jsem zvědavá, co všechno nám další noční pyrenejská bouře do rána přinese.
Port de la Bonaigua – Refugio Alós d’Isil / 16.2 km / +931 m / -1719 m
