Krok za krokem
Vycházím. Tedy přesněji řečeno dělám všechno proto, abych zvládla bezpečně pokládat na zem jednu nohu za druhou. Levou a pravou. A zase levou. A pravou. Krok. Krok.
Tímto stylem se pomalu sunu až zpátky k Arinsal. Cestou se mě jenom jedna navoněná denní turistka s telefonem v ruce zeptá, kde že je ten trail. Vždyť na něm stojí !! Dívám se na ni dost nechápavě a nevím, jestli je to jí, nebo mým vys*** stavem, ale neodpovídám jí moc mile. Na blbou otázku blbá odpověď, tak se nediv, náno. Pokud je to první hike jejího života, bude po rozhovoru se mnou nejspíš i ten poslední, protože jsem jí ho, myslím, totálně znechutila. Ale mně je hrozně zle a paní by měla být hlavně ráda, že jsem jí nepoblila její novotou zářící boty.
Prolezu už poněkolikáté za posledních dvacet čtyři hodin tunelem v té protilavinové zdi, najdu autobusák, ujistím se u řidiče, že ten autobus opravdu jede do Andorra la Vella, hlavního města, a padnu i s barákem na sedadlo. Ok, teď ještě rychle najít hotel. V autobuse si na telefonu rezervuju v hotelu postel s vlastní koupelnou a zhluboka u toho dýchám. Naštěstí už nemám co zvracet, jinak by to byla pořádná jízda, pro mé spolucestující nejspíš na delší dobu nezapomenutelná. Venku je krásný den a svítí slunce, mně je ale zima a v kuse se nekontrolovaně mírně třepu.
Andorra la Vella
Příjezd do hlavního města Andorry jsem si představovala o hodně radostněji, ale aspoň už neblinkám a nekakám, což mi momentálně bohatě stačí k téměř absolutnímu štěstí. Z celé dnešní odyssey už mi zbývá jen poslední kus - dojít zhruba kilometr pěšky do hotelu. Úkol plním stylem, který se mi osvědčil už ráno. Krok. Krok. Běží mi mráz po zádech. Krok. Krok. Mráz po zádech. Krok. Krok. Mráz. Krok. Mráz.
Na vyzdobené hlavní turistické ulici v centru hlavního města tohoto bohatého horského státu si ve svém stavu připadám jako Alenka v říši divů, která si při průchodu zrcadlem mezi světy narazila mozek tvrdou ranou do hlavy o jeho starobylý dubový rám. Je mi hrozně špatně a sotva jdu.
Hotel
V hotelu na recepčního dělám velké nemocné oči a snažím se ho všemi zbývajícími silami velmi očividně zmanipulovat k tomu, aby mě pustil do pokoje dřív než v oficiální čas check-inu, což je až za dvě a půl hodiny !! Nefunguje to. Bohatý Katalánec nezná slitování a perfektně respektuje svá pevně daná pravidla. Ani Švýcar by se za jeho pracovní morálku nemusel stydět, beztak si je tady berou za příklad. Svým přírodním i finančním bohatstvím k sobě tyto dva státy mají totiž překvapivě blízko. Vzdávám to. Krok. Sunu se do hotelové kavárny a do očí se mi derou slzy bezmocnosti.
V hipsterské kavárně si objednám kolu a černý čaj, servírka si mě u toho měří nepřátelským nelítostným pohledem. Dává mi jasně najevo, že kamarádky z nás dvou nebudou.
Následující dvě hodiny ze svých nápojů opatrně usrkávám miniaturní množství tekutiny, abychom se moje břicho a já nedostali do nového bouřlivého konfliktu. Je mi pořád stejně špatně a zima.
Patnáct minut před oficiálním check-inem pro mě přijde pán recepční. Pokoj je připraven. DĚKUJU !! Vy nechápete, jak mi je. I když možná je to tak lepší, taky byste mě do toho čistého pokoje vůbec nemusel pustit. Kdybyste věděl …
Sprcha, studená podlaha a postel
Už opravdu posledními silami si kartičkou otevřu dveře, hodím barák na zem, víc silou vůle než svalů ze sebe stáhnu všechno oblečení a jdu si stoupnout do sprchy. CHCI TEPLO a soucitné objetí velké vodní ruky. AH, HORKÁ SPRCHA. JAK JÁ TO TADY ZASE MILUJU, i když sotva stojím a slabostí se mi třesou nohy.
Nechávám na sebe téct horkou vodu, když v tom .. JE ZLE, hlásí mi tělo !! Potřebuju zvracet a omdlít, OBOJÍ ZÁROVEŇ A HNED. Sotva se stihnu přesunout na druhou stranu skla sprchového koutu, podlomí se mi nohy a padnu na kolena. Chytám se záchoda a kola i černý čaj letí ven rychlostí blesku a s intenzitou, o které nechápu, kde se ve mně teď ještě bere. Je to jako scéna z filmu (z hodně špatné komedie) a já nevím, jestli mám brečet, nebo se bez zábran oddat zoufalému smíchu člověka schouleného vyčerpáním na studených kachličkách hotelové koupelny, objímajícího záchod, s hlavou položenou na jeho okraji.
Brečím a směju se zároveň. Nemám odvahu se postavit, po čtyřech tedy lezu zpátky do sprchového koutu a v sedě na zemi na sebe dál nechávám stékat horkou vodu. Sedím tam podle mě tak hodinu. Až mi konečně začne být teplo, vypnu vodu, zabalím se do ručníku, dolezu po podlaze do pokoje, vytáhnu se nahoru do postele a během půl vteřiny spím.
Vzbudím se večer po několika hodinách spánku a po opatrné kontrole svého tělesného stavu s úlevou konstatuji: NENÍ MI HŮŘ !! Taky je mi ovšem jasné, že zítra ráno odsud asi neodejdu. Sjedu tedy dolů na recepci a rychle si rezervuju stejný pokoj i na další noc. Ráno tak nemusím vstávat, ani se nemusím stěhovat.
Uvědomuju si, že moje tělo v sobě nemá už vůbec nic, co by mohlo použít na svou regeneraci. Opět si řeknu o pomoc své nejlepší kámošce do nepohody - síle vůle, vytáhnu plyn a vařič a na podlaze ložnice si uvařím bujón. Je v něm sůl a tuk, tedy vše, co je potřeba k tomu, aby se mi znovu rozjel metabolismus.
Další hodinu sedím v posteli opřená o polštáře a jím bujón tak pomalu, jak to jen jde - “free hugs” se záchodem už jsem dneska měla dost. Na Netflixu na telefonu se u toho dívám na novou sezónu Emily in Paris a s každou minutou tohoto rozkošného seriálu a Emily naivní lásky k životu cítím, jak se mi do těla vrací dobrá nálada.
Jakmile dojím polívku, jen odsunu polštáře stranou, zhasnu a spím. Na jeden jediný den toho dneska bylo opravdu dost.
Refuge del Pla de l’Estany – Arinsal / 3.2 km / +16 m / -500 m
